Kdo má děti, ten pocit zná. Když jsme ráno předali naše kluky na hlídání zlaté tetě Kristině, naložili kola a vyrazili směrem na Strágo, měli jsme po chvilce jasno, že dnešek nebude ani tak o závodění, ale hlavně o spoouustě hodin, kdy nebudeme v hlídacím střehu. Závodní cíle jsme neměli žádné, snad jen dojet v časovém limitu a víc v klidu a ne jako posledně. Chtěli jsme se potkat s bezva kamarády a užít si krásný den, který připomínal spíš červenec než říjen. Moje bolavé koleno a Kátina naprostá cyklistická abstinence v posledních letech taky ani pomyšlení na “umístění” neumožňovaly.
Po příjezdu a srdečném uvítání od pořadatelů jsme si dali kávičku, croissant a předstartovní pivo. Rozprava k závodu, kde nám Luboš s Davidem vysvětlili, jak správně nalezené kontroly zaznamenat a že 11 plus 4 je 3 :), nás pomalu přiblížila startu. Naše týmy “Nalezené kobylky”, “OO…Myš” a “Ztracené kobylky v městečku” opouštěly přívětivé prostředí okolo sportovní haly BIOS krásně za sebou, těsně před a po jedenácté. V té době to už bylo venku na krátký kraťasy a tričko. Říjen budiž pochválen!
Ztracené kobylky v městečku zvolily pohyb na trati ve směru otáčení hodinových ručiček. Zkušeně jsme sebrali kontrolu v pískovně, na šikmé ploše pod mostem, ale i na Novém rybníce. Mírná mapová chyba a velká klika nás bez problémů dovedly i ke kontrole 21 kousek od pramenů Klíčavy. To jsme již byli v lese, kde se jelo fakt krásně. Cesta na “devítku” pod Louštínem a pak na “třináctku” přímo na Louštíně byla fakt nádherná a příjemně v chládku. Následovala zasloužená svačina na kopci nad Krušovicemi, kde jsme byli několikrát v rámci Silvestrovských oslav. Však jsme se u našeho hostitele dole “ve městě” taky zastavili, ale Rybák ještě na chalupě nebyl a tak jsme si bez kafe a zákusků zajeli pro další kontrolu u rybníka u Krušovického potoka blízko pivovaru. Pak přišla nepříjemná vsuvka ve formě přechodu místní “dálnice” na Vary a pak konečně trošku kopec. Pořadatelé nás vedli po červené směrem na Hředle a další kontrolu umístili v lese. Stoupání sem a čas něco přes dvě hodiny na trati nás utvrdily v tom, že kontroly severně odsud jsme na začátku opravdu správně vyřadili ze zamýšleného okruhu. Vydali jsme se teda po polní cestě směrem k Řevničovu a kochali se krásnými výhledy na krajinu, co se do ní pomalu vkrádá podzim. Další kousek trati, za který si GoGo kluci zaslouží pochvalu! Jen mírně mě to kazilo koleno, které se bolestí přihlásilo ke slovu, ale když jsem ho umlčel dlouhým nohávem, po chvíli zase zmlklo. V Řevničově jsme se po chodníku vyhnuli “Varské hrůze” a po panelce jsme doskákali k další kontrole u Třtického rybníka. Kontrola číslo 6 nad Třticemi nám přinesla změnu plánu. Káťa začala hlásit blížící se krizi a preferovala lepší terén. Proto jsme na kontrolu 15 u Vítovského rybníka přijeli po silnici od Mšece, zkratka severně od rybníka byla totiž totálně zarostlá. No a tady jsme začali počítat, jestli stihneme dojet do cíle včas a taky škrtat kontroly, kam zamíříme. Postupně jsme vyřadili hloh pod jasanem a na odbočce na Mšecké Žehrovice také “SV” cíp zahrady s číslem 18. S tím, že když to dobře pojede, vyzobneme ještě kontrolu 17 buk u studánky v Horní lipině. No … na odbočce k ní jsme měli ještě 15 minut času a já to k tý kontrole zahnul. Jenže chyba lávky … v terénu to jelo o poznání pomaleji a když jsme byli tak 200 metrů od kontroly, zavelel jsem k ústupu. Bál jsem se dohledávky a čas strašně letěl. Během pár minut jsem udělal dvě největší chyby v závodě. Na odbočení bylo málo času … a když už jsme tam byli, měli tu kontrolu najít a sebrat. Do cíle jsme se totiž dostali 24 sekund po limitu a to nás stálo jednu kontrolu. Při celkovém počtu sebraných kontrol 13 to byla ztráta znatelná. Navíc nenahrazená kontrolou, která zůstala nenalezena v lese! Tenhle zážitek, jakkoliv byl “negativní”, byl vlastně pozitivní v tom, že jsme si užili závodní adrenalin. :)
Po závodě jsme se zdrželi jen na chvilku (končil nám totiž opušťák od dětí), ale dosyta jsme si užili buchtového občerstvení, které je typickým a velmi sympatickým průvodním jevem této akce. Organizátoři nás následně nenechali odjet bez diplomu a vystavili nám ho ochotně v kanceláři mimo pořadí. A navíc jsme dostali za své 14. místo tašku s cenama, ze kterých bych pochválil hlavně nádherné cyklonáušnice! GoGo Race je prostě MTBO, kam se budeme rádi vracet. A to i v případě, že nepojedeme závodit. Nebo možná právě proto, tady se to snese. :)
Jo … až doma jsme přišli na to, že nám Luboš s Davidem špatně zapsali čas a tak se nám neprojevila penalizace. Podali jsme tedy protest :), kterému bude vyhověno a my se pořadím propadneme tam, kam patříme. :) Jen doufám, že nebudeme muset vracet náušnice a že se nebude muset opakovat slavnostní ceremoniál! :)
