Nejčastěji jezdíme na Kobylky a pak hned na Kanadu. Šroťáci k nám nepáchnou, jak je desetiletí dlouhý, ale protože se “oplatky nepečou”, my k nim jezdíme tradičně. :)
Tentokrát jsem na start vylákal moji drahou ženu, ale jako sváteční cyklistce jsem ji musel slíbil, že svoje bodové ambice vydělím dvěma, pak, že se mnou pojede. :) Tak se i stalo a z celkových třiceti kontrol jsme jich vybrali 15, které jsme chtěli ve výletním tempu objet. Pro tenhle typ strategie a letošní Klecákovu mapu se jih zdál bodově výnosnější a tak jsme cíleně vynechali kontroly nad státovkou na Dačice. Na prvních kontrolách jsme trošku bojovali s neobvyklým měřítkem 1:44000 a dvě kontroly jsme přejeli a pak se museli vracet. Vono to teda nebylo jen tím, ale na něco to hodit musíme. :) Po hodině a čtvrt jsme zaznamenali naše první (a taky poslední) vítězství na Kanadě letos. Přijeli jsme první na povinnou občerstvovačku! Šroťáci ještě nebyli úplně nachystaný, ale poslali nás nejdřív zaskákat v pytli a pak se i nějaká ta pomazánka, meloun, buchta a i ten rumeček našly. Pokračovali jsme pak podle plánu a celkem nám to i šlo, žádné velké kopance se nekonaly. Začalo to vypadat, že na Landštejně nebo v Rožnově stihneme i kafe nebo pivo nebo obojí. Ale to by nesměl přijít náš pro letošek osudný Landštejn! Ve stoupání kolem přehrady jsem zjistil, že jsem píchnul zadní kolo. Ostatně, to už se stává takovou pěknou tradicí na Kanadě, že mám pokaždé defekt. No nic, Káťa se pěkně natáhne na prohřátý asfalt a já si zase po čase pohraju s montpákama. :) Nasralo mě to, ale to nebylo od Landštejna všechno! Potom, co jsme sebrali naši zaslouženou 48, nechtělo se nám už zpátky pod přehradu a vydali se ji objet ze severu. No jo, ale to byla past. Mapy v této oblasti moc neseděly a my se po sérii postupů po liščích stezkách ocitáme na cestě, která na mapě není, ale vypadá jako ta, co jsme ji potřebovali k postupu na Vitíněves. Dobře, turistické značky tam chyběly, ale po tom všem kácení kolem se tomu člověk ani moc nedivil. Octli jsme se u potoka Pstruhovec a vraceli se postupně zase na hráz Landštejna. Teprve potom, co jsme znovu uviděli přehradu po pravé straně jsem si vzpomněl na hudrování Saši ze středy, že u Landštejna je cesta, která vede podle potoka a na mapě není. Díky tomu jsem, za Kátina nářku: “Já to tady nesnáším!”, otočil naši výpravu a vysekali jsme se z toho. Byli jsme o dalších 15 minut chudší, což v součtu s lepením zrušilo naše šance na kavárenskou vsuvku. A nejen to, další postup už byl sice bez problémů, ale do cíle jsme dorazili s dvouminutovou penalizací a nestihli sebrat plánovanou kontrolu 21, což měla být ta naše patnáctá. Plán jsme teda úplně nesplnili, i když musím říct, že Kátina strategie vydělit moje cíle dvěma byla vlastně dost přesná! :) Ale pochválit ji musím ještě za další činy! Celý závod si chuděra protrpěla s bolením v sedací partii (a skoro ani necekla – až na jedny kořeny u Rožnova, kde jsem zaslechl něco o z<|>ený cestě) a v závěru našla neuvěřitelný síly do finiše! Prostě i když jsme byli 17., ona byla nejlepší! :)
Ale závodem to v Kanadě nekončí. Večer jsme to rozparádili na šrotpárty, kde hráli opět výborní Almoust acoustic. Nevím jak se to stalo, ale odcházeli jsme jedni z posledních a následující den jsem byl víc unavenej z večera než ze závodu. A to jako vo dost! Asi jsme do toho večer dali vše! :) Děkujeme Šroťákům za bezva víkend a za rok určitě zase přijedem! A komu se na jihu líbí, může jet za pár dní zase – na Žižkovo voko!
