Martin má zkušenosti a stabilní partnerku Lenku. Už roky dokáže z mála vykřesat hodně, letos možná nejvíc, co šlo. Gratulujeme k vítězství v kategorii a děkujeme za článek!
Dobře postavený dlouhý bodovací orienťák se vyznačuje mimo jiné tím, že o výsledku rozhoduje víc plánování trasy a mapování, zatímco vliv rychlosti jízdy na kole klesá. Z tohoto pohledu se myslím letošní Kobylky velmi podařily. Zároveň se potvrdilo, že u takových závodů není často potřeba k úspěchu bezchybný výkon. Přestože jsem si zejména v druhé polovině závodu myslel, že pomalé tempo a jedno nesprávné rozhodnutí zařídí náš odsun z předních příček, svými chybami nám pomohli soupeři. Pomalejší dvojice ještě nikdy v historii v kategorii MD nezvítězila. Jaká rozhodnutí nás k tomu dovedla?
Přípravou na Kobylky jsme se začali zabývat až po polovině května, kdy jsme Lenčino kolo vyndali ze zimního úložiště (reálně na něm neseděla od loňských Kobylek) a vyzkoušeli, jestli se bude Evičce líbit v sedačce. Užívala si to v ní o poznání více, než Míša v podobném věku. Žádné “sundat” či “vyndat” jsme od ní neslyšeli. Jenže zvládli jsme jenom dvě kraťoučké projížďky.
Tři týdny před závodem nás navštívil zloděj a odnesl si naše kola včetně dětské sedačky. Z hlediska tržní hodnoty těch kol asi nešlo o dramatickou ztrátu, jenže čísla znamenající zakoupení náhrady mluví úplně jinak. Každopádně se tím uzavřely možné úvahy nad přesunem do kategorie pidilidi. Míšino dětské kolo s patrně nejvyšší tržní cenou nechal zloděj bez povšimnutí, ovšem s rekordem v podobě 6,5 najetých km a bez praxe v silničním provozu nepadal v úvahu ani přechod do kategorie nadějí. Mně zbyla dvě kola, ale 20 let stará, pro delší jízdu a závodění nepoužitelná. Pořízení nového bylo nutností bez ohledu na Kobylky a to i ve chvíli, kdy se to z více důvodů fakt nehodilo. Naštěstí v SP KOLO šlo vybírat vedle špičkových modelů i z pár levných kol. Pro Lenku nákup nového kola ale smysl neměl.
Do hry se postupně dostalo několik variant. Jet Kobylky s někým jiným se mi moc nechtělo. Přestože jsem to měl povolené, zůstalo jen u jediného neúspěšného oslovení. Možnost závod úplně odpískat byla taky dlouho na stole. Ale když se objevila varianta jet na testovacím kole a podařilo se domluvit i hlídací doprovod, mohly “přípravy” pokračovat. K ideálu měly samozřejmě daleko. Lenka před Kobylkami najezdila jen 40 km během 4 krátkých projížděk na třech různých kolech. Cvičení podle Cindy Crawford může sice fungovat jako fajn doplněk, ale samo od sebe nestačí. Zato díky testovacímu kolu Specialized Chisel Comp poprvé jela na lepším stroji než já. Po loňském fiasku jsme si přečetli trochu víc o sportovní výživě. Lenka nakoupila různé gely, já zůstal u osvědčené kombinace banánů, ionťáků a hroznového cukru. Další moji předzávodní přípravu nemá cenu rozebírat, stejnak využití skoro nenašla, narozdíl od Lenčiného studia prchajícího vrchního. Tím už jsme se přesunuli do dne závodu.
Rozhodnutí, kam vyrazit od startu, bylo hotové za pár vteřin. V jihozápadní části prostoru leží dost kontrol, navíc relativně slušně ohodnocených. Většina z nich je tím pádem pro nás povinná. Mezi jihozápadem a severozápadem prakticky neexistuje vhodný přejezd. A kontroly ležící v severozápadní části jsou obodované dost málo na to, kolik hlubokých údolí a strmých svahů se tam nachází. Když nám na ně nevyjde čas, je to ideální oblast na škrtání. Začínáme tedy stoupáním na Ondřejov, v němž stejně jako před třemi lety pokračuji v plánování závodní strategie. Zdá se, že nepůjde objet zdaleka všechno, takže velmi rychle škrtám z plánu kontrolu 24. Sjíždí se pro ni moc nízko.
Před kontrolou 44 přijíždíme k obrovskému chumlu závodníků, mezi nimiž se skrývá kobylkokomisař. Nechce se nám stát frontu, tak se u něj zastavíme až při návratu od kontroly. Což přináší výhodu v tom, že u komisaře je první Lenka a odpovídá tak rychle, že při svém příjezdu pouze vytahuji průkazku pro oražení za správnou odpověď na otázku.
Za stoupáním z Plání nás dojeli Chromý koně. Následovat má delší relativně rovný úsek po dobrém povrchu, tak si říkáme, že by bylo pěkné se s nimi svézt. Ale celkem mírné stoupání na Dražeň nám ukazuje, že sice o tolik pomalejší nejsme, ale v háku se neudržíme. Alespoň to přináší výhodu, že při nájezdu na silnici už kolona svatebních aut mizí a nemusíme zastavovat, ale práce domestika pro 2 km dlouhý rovný silniční úsek připadá na mě. Přesto ještě další dvě kontroly před sebou Chromý koně vidíme, což pěkně eliminuje případné komplikace s dohledávkami.
Dvojice před námi volí při postupu 31 – 70 přímější variantu přes Rybnice. Mně přijde příliš riziková a na první pohled kopcovitější. Sázím na objížďku přes Plasy. Aspoň si díky tomu můžu stejně jako před dvěma lety vzpomenout na Mistrovství ČR štafet v MTBO 2017, při němž jsem chvíli jel po stejné cestě. Ne úplně nejvíc zaslouženou medaili mi tehdy zařídil na posledním úseku Vojta Ludvík, který v tu chvíli možná jede na MS ve Finsku závod s hromadným startem. Odhad, že bude zelená turistická značka podél Střely úseku od kláštera v Plasech do Nebřezin dobře sjízdná, se nepovedl. Vlní se ve svahu nad řekou a v takovém terénu ztrácíme o to víc. Pohled na segment na Stravě říká, že Dan Götz tudy projel loni týden před Kobylkami v rámci tréninkové vyjížďky s Kamilem (na kterého zde asi musel trochu čekat :-) v čase 3:18. My na něj ztrácíme víc jak 3 minuty. Mít k dispozici sjízdnosti tras z Cykloserveru, určitě tudy nejedu. Že jsme v protisměru na tomto úseku potkali množství účastníků akce Fanatik Plzeň ani nevadilo, vyhnout se jim dalo. A že dojde k místní kolizi s jinou akcí nelze organizátorům zazlívat, z pořádání jiných závodů sám dobře vím, jak těžko se informace o dalších akcích v závodním prostoru zjišťují…
Dnešní nevyrovnanost naší dvojice se začíná prohlubovat, ale zatím to přináší samé výhody. Ve sjezdu ke kontrole 37 se musím krotit, abychom zůstali na doslech, ale o to větší pozor si můžu dávat, abychom kontrolu nepřejeli. Jako třeba Chromý koně, co nás při návratu od kontroly znovu předjeli. Už předtím ve stoupání od k. 43 přes Babinu navíc začínám cítit, že každý ušetřený kopec se bude hodit. Původní plán sjet od kontroly 39 dolů do Mladotic házím do koše, za 17 + 10 bodů ztráta výšky nestojí. To navíc ještě nevím, že ztracenou kontrolu bychom bývali hledali na jiném místě.
Místo toho míříme do Potvorova, kde u sympaťáků z improvizované hospody doplňujeme vodu. Při odjezdu máme za sebou a tedy i před sebou přesně 3 hodiny. Variantu zamířit rovnou ze 41 přes 28 na 69 považuji za zbytečně opatrnou. A říkám si, že pak bychom si mohli úplně odříznout kontroly 23 a 34 na prostředním hřebenu, a že v pořadí 41 – 23 – 34 – 28 jsou přece celkem slušně dostupné.
Brzy se ukazuje, že šlo o největší chybu v plánování tohoto dne. I sjezdy sebraly víc času, než jsem čekal, ale realitu nám nejlíp ukázalo prudké silniční stoupání z Chrášťovic směrem na Velkou Černou Hať. Postupně nás předjelo několik dvojic, mimo jiné i zástupci kategorie nadějí a taky Hvězdář s Terkou. Rychlost, kterou nás míjeli, ukazovala, kdo jsou favorité závodu, a že před týdnem nevyhráli Úštěcký masakr v absolutním pořadí náhodou.
Aby to nikdo nevyhodnotil, že mám jen blbé kecy a že jsme stejně chrti, doplním čísla ze segmentu na Stravě. Dle ní má stoupání 0,87 km s průměrem 9,5 % (maximum podle mě jde přes 15 %). Optikou silniční cyklistiky skoro jako Mur de Huy, vyhovující borcům jako Alaphilippe nebo Valverde. Nejrychlejší čas 4:10 zde má KLádin (reprezentant v MTBO, syn Ivany Lacigové, kdyby někdo nevěděl), jel to na silničce. Absolutní vítězové letošních Kobylek zde neztratili mnoho – Štěpán Aubrecht jen 9 vteřin a musel nahoře trochu čekat, Radovan Čížek byl pomalejší o dalších 32 sekund (= 4:51). Hvězdářův čas na segmentu je 5:32. Já vyjel nahoru za 7:53…
Ve stoupání na 34 dopočítávám, že asi bude problém objet všechny hodnotné kontroly na severu a vrátit se včas. Škrtám i kontrolu 28, znamená sice zajížďku v součtu jen cca 1 km, ale také kopec navíc a opuštění silnice, která teď začne být zas trochu rovná. A to je jediný terén, kde jsme dnes rychlostně konkurenceschopní. Za Žihlí ve směru k 69 se rozhoduji, že je potřeba poprvé zariskovat. Před závodem jsem byl přesvědčen, že letos pomáhat tlačením Lence nebudu, že bych tím mohl svoje záda definitivně odrovnat. Ale teď potřebujeme kriticky zrychlit a v mírných stoupáních k tomu už nestačí jízda v háku.
Při druhém průjezdu Žihlí jsme v přímém přenosu svědky tragického osudu ptáčka, kterému se nepodařilo uletět před projíždějícím autem. Naše překonání železničního přejezdu se staženými závorami naštěstí dopadá lépe, vlaky ještě stojí u nádraží. Stoupání okolo krásného balvanu se 40 body bere další čas, ale s tím jsme počítali. Stejně jako že dál už má asfalt směrem ke kontrole 71 dobrý sklon a výrazně nás zrychlí. Na postupu ke kontrole 45 máme možnost si vychutnat nádherné pohledy na Rabštejn z více různých směrů, ale musíme už spěchat.
Na kontrole 45 nám zbývá do limitu 51 minut. V roce 2015 bych se v takovém čase odtud nebál pustit na pravý břeh Střely a sebrat cestou do cíle třeba kontroly 30 a 22, ale teď už patříme do jiné ligy. Aspoň nemusím přemýšlet, zda se za Horovým mlýnem dá překonat Střela, a jestli křížek na mapě a informace z rozpravy znamenají, že se tam nesmí nebo jen nedoporučuje. Až v pondělí po závodě nacházím tři roky starou orienťáckou mapu, podle níž se zdá, že tam Střela překonat jde. My se raději vydrápeme z údolí po nejlepší cestě na hřeben u Hluboké a pojedeme po silnici přímo k cíli. Časová rezerva je ideální, při zastávce u velorexu bychom mohli přemýšlet nad správnou odpovědí na otázku klidně 5 minut, ale Lenka odpovídá okamžitě a 10 bodů za poslední ztracenou kontrolu je také našich.
Po dojezdu do cíle výsledek neřešíme, staráme se spíše o kola, jídlo a děti. Za hlavní úspěch považujeme, že Míša byla nadšená z nových kamarádů a ze svezení ve velorexu, a u Evičky se 6 závodních hodin obešlo bez hledání maminky. Finální výsledek překvapil podobně hodně jako při premiéře Kobylek v roce 2012, kdy jsme spolu jeli poprvé – a byl úplně stejný, výhra v MD a 3. místo v absolutním pořadí. Potvrdilo se, že výsledek se u dlouhého bodovacího závodu ne vždy podaří odhadnout na základě vlastního pocitu. Ostatně ve svém článku to zmiňuje i Saša. Při pohledu na postupy na Play-map.com se potvrzuje, že naši gratulaci za výběr nejlepšího postupu si zaslouží Svoby s Ivetou, vítězové MD+ a druzí v absolutním pořadí. Tempo i pořadí většiny kontrol jsme měli podobné, v polovině závodu jsmě měli v Potvorově náskok asi 10 minut, možná i proto jsem v tu chvíli vyhodnotil jejich směr jako zbytečně opatrný.
Nebudu zastírat, že bych raději jezdil závody, které se konají každý rok v jiné lokalitě. Takové však už snad ani neexistují, jak jsem si uvědomil loni při skládání “nekrologu” Sixnumbers. Tím spíš je třeba pochválit Kobylky za to, že při využití stejného a zázemím skvělého centra v Mladoticích 8. rok za sebou dokážou přijít s kouskem zatím neproježděného závodního prostoru. Co kouskem, těch dosud neprozkoumaných míst bylo hodně. K tomu několik kontrol na vyloženě nádherných místech, jako Odlezelské jezero nebo okolí Rabštejna. Další překvapení v podobě bývalé nádražní budovy Trojany. Budu se opakovat, ale rozmístění kontrol se letos fakt povedlo, nešlo objet všechno a volba rozhodovala. Důvodů vrátit se na Kobylky i po desáté prostě není málo.
