Super, máme tu reportáž obyčejných smrtelníků! A taky máme první umístěnou zlatou cihlu! :) Díky moc, Jirko!
Letos do třetice na závody vyrážím s dcerou Helenou, tentokrát již v kategorii MD. Po loňské zkušenosti s námi opět cestují i naši kamarádi TRASAABCI. V páteční poledne vyrážíme z Hradce Králové přes Brandýs nad Labem, Kralupy, Rakovník na Hadačku, kde máme víkendové ubytování. Čeká nás totiž nejen závod, ale i víkendová rodinná akce. Páteční večer strávíme se západočeskou větví naší rodiny v Kralovicích…
V sobotu ráno se nemůžeme dočkat, vstáváme ještě před budíkem. Do Mladotic je to cca 10km, ale stejně jedeme raději auty. Po příjezdu vyzvedáváme startovací balíčky, necháváme si namontovat kobylkomapník a vyčkáváme na výklad trati. Lehce znejistím, když při dofukování kola objevím na ráfku prasklinky u drátů, holt má můj anděl strážný o zábavu postaráno. Stihneme si pokecat se známými a již jdeme na start. Díky vychytávce při registraci, možnost vybrat si startovní číslo, vyrážíme v druhé vlně v 10:01. Je pravda, že na startovním čísle nezáleží, ale jen za předpokladu, že mám oblíbenou šestku, což jest splněno.
Bereme mapu a odebíráme se k „našemu“ pařezu, kde spolu s týmem TRASAABCI vymýšlíme strategii. Oceňujeme, že z čísla kontroly se dá určit i její bodová hodnota, super věc. Zavrhujeme severní cestu (33, 50). Body dobrý, ale ještě si z loňska pamatujeme opačný směr z Manětína přes Čoubův mlýn, Helče se „strašně“ líbila, a tak ji nechci terorizovat od prvních kilometrů. Tradičně začínáme stoupáním na Ondřejov, kde sbíráme 12. Cestu na 11 si pamatujeme z předloňska a vyhodnocujeme, že těch deset bodů za to nestojí. Jedem dále po hlavní pro 13. V Pláních se rozhodneme dojet pro 40, tedy TRASAABCI si dojeli, my jsme nechali naše oře odpočívat a vytlačili je. Odměnou byl kobylko komisař, jedeme po žluté. Dál pokračujeme na 20. Bohužel na lesní cestě se Helče na blátě smeklo kolo a byly z toho nepříjemně naraženy citlivé partie. Od této chvíle byla jízda, hlavně do kopce, pro dceru otázkou vůle. Naštěstí je to bojovnice, a i když v jednu chvíli byly slzy na krajíčku, zvládla zbytek závodu s bravurou. Vracíme se na asfalt směr Hvozd. V Libenově se rozhodneme vynechat původně plánovanou 41 a jedeme směrem k Hůrce, kde tušíme tajnou kontrolu. U Kostelíka se pokocháme svérázným ukazatelem a při pohledu na hodinky měníme plán. Jedeme si do Spankova pro 17 a odtud po silnici do Dolní Bělé. Tady zjišťujeme, že zde postavili novou krosovou dráhu (oprava silnice), po vyhnutí se stavební technice pokračujeme do Lozy a dále do Mrtníku pro tajnou kontrolu. Měl jsem utkvělou představu, kterou mi nikdo nevyvracel, že bude poblíž hospody. Po chvíli hledání a projetí celé vesnice sice nalézáme místní hostinec, ale zároveň zjišťujeme, že tady rozhodně ne. Tak tedy ještě jednou pořádně přečíst nápovědu a vše je jasnější, obzvláště když si všimnu modrého obdélníčku na konci obce. Sice koupálko bez vody, ale tajná kontrola nalezena. A aby toho nebylo málo, vybyla na nás ještě zlatá cihlička. Nyní ocením, že se jedná o závod dvojic a nikoliv jednotlivců. Ke zlaté cihličce jsme se postavili jako tým. Já měl nápad – vezmeme ji a dcera měla radost – odvezla ji (se slovy, když mám tu brašnu, tak ji teda vezmu). Ve stánku jsme zanechali pár grošů za obžerství a mazali do cíle. Z Mrtníku jsme se nevraceli do Lozy, ale polní cestou na Dražeň. Odtud jsme pokračovali do Pláně a cestou vyzvedli 14. Pak už to bylo pěkné svezení s kopce do kempu, až jsem se divil, jaký krpál (z našeho pohledu) jsme dopoledne vyšlápli. Před brodem, jsem předal Helče peněženku a telefon a doufal, že tentokrát brod přejedu a ne jako vždycky. A letos se mi to poprvé povedlo bez nedobrovolného koupání. Hela si nepotřebuje nic dokazovat, sundala si botky a cestou ke kontrole si zchladila nožky. Snad z radosti, že již máme vše za sebou si nemůžu vzpomenout na jméno hlavního hrdiny. A to se divím, když si v televizi nemohou vybavit odpověď nějaké triviální otázky. Po chvilce trapného ticha a snad i přemýšlení si vzpomenu, ale i tak pro jistotu vypíjím obsah kalíšku. Hurá, jsme v cíli. Ještě větší radost máme, když se dozvíme, že si můžeme zlatou cihlu ponechat, díky. Moc se nemůžeme zdržovat, protože máme naplánované rodinné posezení v plaském pivovaře, a tak stačíme prohodit pár slov se známými, rozloučit se …
Závěrem: pro nás cykloturisty super závod, vše dokonale fungovalo od A do Z. Velké díky pořadatelům. Člověk si na Ztracených kobylkách připadá, jak na jiné planetě. Všude pohoda a i ostatní závodníci se k sobě chovají víc jako kámoši než nesmiřitelní soupeři. Pokud se nestane nic nepředpokládaného, tak s námi počítejte, ať budou kobylky (skoro) kdekoliv…
PS: letos to vyšlo na bednu (po otočení výsledkové listiny), holt není každý závod posvícení, nicméně i tak to pro nás byla bezva zábava
