V Kanadě zase na kameni

Závod, na který se jezdí pravidelně, závod který většinou napojujeme na dovolenou na jihu, protože je tam krásně. Závod, který pořádá super parta Šroťáků, která miluje rum v jakémkoliv množství a nebojí se to přiznat … to všechno a ještě mnohem víc je MTBO Napříč Českou Kanadou, nebo také MTBO Zvůle. Letos to byl už osmý ročník.
Když jsme s Vlastou po Bludičce plánovali svoji účast na Kanadě, měli jsme chuť vylepšit naše loňské třetí místo v kategorii mužů na dlouhé trase. Jenže postupně se do závodu hlásil samej předchozí vítěz nebo místní chrt a naše ambice postupně vadly jak rajčata bez vody. A to ještě ráno do mapování, na které je na tomhle závodě luxusně hodně času, nečekaně přijeli hecíři Badis se Sutojou a přibyl teda i černej kůň ročníku. Podotýkám, že Badis je poslední dobou samej triatlon a Sutoja jezdí na kole běžně 200-300 km denně. Naší nadějí byly postupně sbírané zkušenosti z mapování a tvorby strategií postupu a také samozřejmě chyby ostatních.
Při tvorbě strategie jsme vyšli z předpokladu, že je všech 20 kontrol za šest hodin dosažitelných a naplánovali objet vše. Po hodinové diskusi zvítězila varianta jízdy po směru běhu hodinových ručiček (sakra ví dneska vlastně někdo, který je to směr? :)), která sice znamenala posbírat dříve spíše levnější kus mapy a při případném zkracování v závěru hrozilo vynechání drahých kontrol, ale zase byla optimální z pohledu načasování návštěvy povinné občerstvovací stanice, kontroly za celý jeden bod!, která je dostupná pouze mezi polednem a čtvrtou hodinou odpolední. Tahle mrcha, myslím tu kontrolu, a vůbec celej levej dolní roh nám dal při mapování nejvíc zabrat a teď, když už je po bitvě každej generál, vidím, že jsme jeho projetí nenaplánovali nejlíp. Vůbec ne špatně, ale ne nejlíp, řekl bych defenzívně. Ale k tomu se dostanu a bude to určitě dobře vidět na play-map, až to tam Vlastik nakliká.
Peklo tohodle závodu je hromadnej start. Letos o to víc, že se všech cca 150+ závodníků rozjelo jen na tři směry a tak vypadaly všechny tyto zpočátku jak D1 v neděli odpoledne. Máme ale slíbeno, že startovní pole příští rok Šroťáci rozdělí do více vln, což je super! Postup na kontrolu 7 ve Vlčí jámě přes Terezín byl tedy o riziku kolize s někým dalším a nulovém mapování. Jednak jsme věděli, kam jedeme a druhak jsme mohli jet skoro v pelotonu. Pak se to začalo už trošku dělit a hlídky volily různé postupy. My vyrazily pro “dvojku” a “šestku” na MTBO speciálku (super vložka do tohodle závodu!), kde “šestka” byla trošku špatně položená, ale dalo se to najít. Pokračovali jsme na kontrolu 8 na Modřínské cestě a pak na “patnáctku” pod Landštejnem. A s Vlastou jsme si notovali, že to máme dobře rozjetý a že je reálný to všechno objet. Průměrka přes 25 km/h ale dávala tušit, že bude hůř. :) První nepříjemný kopec a zpomalení přišlo ve stoupání k přehradě Landštejn. Navíc se v něm vyskytl zase nějaký lokální mikropeloton a já ho musel na ouzkým kořenitým dokopci předjíždět, protože mně chrt Vlasta pomalu mizel z dohledu. U Landštejna mě škodolibě potěšil Badis, co tam čekal na Sutoju a vypadalo to, že mají přeci jen nějaké problémy s mapou a vzájemnou spolujízdou. Pokračovali jsme “žlutou jedenáctku” z druhé strany hradu Landštejn a protože jsme ji hladce našli a vyzobli jsme i “devítku” u Blat, mohli jsme se vydat pro jižní kontroly skoro v Rakousku, tedy 13 a 16, kde je Česká Kanada fakt skoro netknutá, prostě paráda. Musíme si sem někdy zajet v klidu … :D. Cestou na “sedmnáctku” jsme se začali setkávat s “Grázlovou stezkou” místního slavného loupežníka Grasela a která nám pomáhala při orientaci. Škoda, že jsme z kontroly sedmnáct nejeli odvážně na desítku, pak na 18 a 14, 20, 19 a 12 , ale jeli jsme nejdřív na 18, pak 20, 14 a teprve pak 10. Tenhle postup znamenal, že jsme pak z občerstvovačky museli “zpátky” na západ a byly to kilometry navíc. Otazník teda visí nad tím, jestli bysme při takovém postupu stihli občerstvovačku a nebyli diskvalifikovaní, ale vítězná dvojice to takto jela a něco na tom bude, když měli po sesbírání všech kontrol najeto o 10 km méně než my a na našich 107 asi vlastně ani nemůžeme bejt pyšný. :) Ale co už, při závodě jsme to viděli jinak. Teda viděli … při tý bouřce, co přišla před Bike parkem v Hradišti, jsme přes vodu s bahnem mnoho neviděli, ale spíš tušili. :) ale není nad to se nechat trošku svlažit v jinak parném dnu! :) Co na tom, že jsme ztěžkli asi o tři kila, řetězy začaly chroustat písek a mapa byla rozmočená. :) Bouřka, kromě toho, že nám vzala kus morálu, nám ohraničila část, kdy to ještě šlapalo a kdy už ne … po bouřce už to byla krize a při cestě od perníkový chaloupky (19) jsme museli “uznat porážku” a naplánovat vynechání kontroly 5, která na nás byla už moc dole a mimo. Ještě, že jsme to udělali, protože se na ní pár lidí vytrápilo … a vlastně to nebyla vůbec prohra, protože by nás to stálo těžkou penalizaci. I s vynecháním “pětky” a doplazením se přes “trojku” a “čtyřku” jsme totiž přijeli necelý dvě minuty před limitem. Jak se nakonec ukázalo, posbírání 19 kontrol stačilo v kategorii mužů na stříbro a celkově na bramboru. Pro nás s Vlastou mega úspěch a obrovská motivace do dalších závodů. Na ceremoniální kámen se ale vyšplhali také další “Kobylky”, konkrétně Nalezené kobylky – Kočkovi a Kačomyšáci, takže se naše radost násobila. Byl jsem také moc rád, že jsem na závodě potkal hodně dalších účastníků Kobylek a že Ti, se kterými jsem mluvil, byli s akcí hodně spokojeni.
A to ještě ne všichni zůstávali na podvečerní závod dračích lodí, kde byla opět vidět i ponorka :D a nebo vrchol akce, večerní rumŠrotpárty se skvělými Vrbovci! Šroťáci, moc děkujeme za parádní závod a všechny dny, které jsem i díky Vašemu závodu ve Vaší / naší krásné České Kanadě mohl strávit! Stálo to za ty bolavý kolena i hlavu v neděli! Za rok přijedeme zas a budeme se chtít zase posunout v pořadí! :D
Fotky z celého dne jsem dal do Fotogalerie.