Vloni se Bike music fest zorganizovat nepodařilo, letos, hlavně díky Komančovi a Sašovi, jo. Sledoval jsem jejich snažení už před víc jak měsícem, když poctivě sjížděli moji domovinu a tak jsem byl rozhodnutý, že se letos, po čtyřech letech k Hermíně na start podívám.
Pod zástěrkou rodinného víkendu jsem pozval Hanku s Vlastou a malou Adélkou do Sklenařic. Odmítnout nemohli, protože nám pomohli s rekonstrukcí domu a tak k nám teď musí každý léto na víkend, něco si odbydlet. Když kývli, nalámal jsem Vlastíka na BMF. Teda … ono to zase nebylo tak těžký, když jsme na posledním závodě urvali bronz.
Páteční přesun z Prahy, plný deště a červených mlhovek naznačoval, že se prachem dusit nebudeme. Večer jsme si, autem (protože bylo všude fakt hnusně mokro) dojeli pro registrační sadu a trička a zrodil se plán vynechat ráno propozice. Saša říkal, že jsou hlavně pro ty, co nečtou propozice. To my nejsme, takže jsme mohli posunout večerku o dvě hodiny a budík o jednu. Ještě večer jsme důkladně prošli legendu ke kontrolám a s výhodou znalce místních kopců a Saši jsme naprosto přesně určili všechny tři osmdesátibodový kontroly. Zrodila se konzervativní strategie, že všechny osmdesátky nebudeme pokoušet a že se vydáme na jih s tím, že určitě si určitě necháme, na rozdíl od ročníku 2013, ústupovou cestu plnou vysoce bodovaných kontrol. Usínalo se nám docela nervózně, nevstávalo se líp. Měli jsme tak nějak pocit, že by to mohlo dobře jet, že se na mapě moc mýlit nebudeme a že máme dobrou strategii.
Ale ouha … To, že jsme vynechali ranní propozice znamenalo, že jsme přišli o včasnou informaci o tom, že se od Hermíny dá vyjet nahoru lanovkou. Dozvěděli jsme se to pár minut před startem, ale už jsme to nedokázali zapracovat do úvah a po obdržení mapy jsme se znovu utvrdili v tom, že jedeme jih a na lanovku nepůjdeme bo přece nejsme žádný srabi! Byla celkem kosa, nějakých 14°C, proč teda nezačít kontrolou, co měla v názvu “bójka”? :) Vodní nádrž v Pasekách byla pěkně prochlazená z předchozích nocí, proto do ní organizátoři asi dali lehátko. Krátce jsme zhodnotili jeho stabilitu, teda spíš vratkost a protože jsem čekal, že budu v jízdě tahat za kratší konec, rozhodl jsem se obětovat. Svlíkačku jsem udělal velmi rychle a vrhl se tam. Fuuu to byla kosa, málem jsem rozkousal průkazku! Ale čekal nás kopec na Tomášovy vrcha, tak jsem se toho zase tolik nebál. A je fakt, že už někde u Tomášova kříže jsem o nějaký zimě z vody nevěděl. Kontrola na Vrších na pohodu, pak si Vlastík u nás doma odložil techničák, aby za náma po závodě mohla legálně zákazem vjezdu přijet Hanka a jedním dechem jsme sebrali i kontrolu na posledním sloupu vleku ve Sklenařicích. Valili jsme na Vysokej, pak za něj na Dykovu skálu. Tam jsme marně volali na jednu dvojici co ci nacvakla špatné kleště (kdo ví, jestli to organizátoři kontrolovali?) a nacvakli jsme si radši tu sprvnou, u lavičky, jak bylo v legendě napsáno. Nechtělo se nám šlapat zpátky nahoru a tak jsme se vrhli do rizika lesních cest s cílem najít koupaliště. To se nám samozřejmě vymstilo a protože jsem se onehdá ulil z branné výchovy, co byla na vysockým koupališti a nikdy mě ani nenapadlo se sem jít koupat, měli jsme menší problém ho najít. Nebylo to nepřesně umístěným kolečkem na mapě, prostě jsem to nezvlád. Porochnili jsme se v bahně a na třetí pokus trefili správnou cestu. V popisu zase bójka a zase koupačka. Karty téhle hry byly už rozdány, ale tady mi už osvěžení Vlasta snad i záviděl nebo se aspoň tak tvářil. :) Každopádně jsme i poprvé posvačili s tím, že počkáme, až přijedou nějaký baby. :) Nikdo nedorazil, asi dobrá kontrola. :) Vyrazili jsme pak zpátky do Vysokého, kolem pumpy do Roprachtic, kde jsme celkem v pohodě sebrali obě kontroly. Pokračování na Háje bylo také bez potíží, sjezd k Jizeře nám vygeneroval maximálku a my byli jen trošku nervózní ze stoupání na Strážník. Cestou jsme, možná trošku se štěstím, našli hrušeň na louce a pak i s chvilkovým tlačením zdolali vrchol s více než 600 metry nad mořem a více jak 200 výškovými metry nad Jizerou. Bylo to ale zase bez bloudění, takže jsme pak spokojeně pokračovali do Bystré ke hřbitovu. Tam moc neseděla mapa, asfaltku aby člověk pohledal, ale budiž, zase tolik času nás to nestálo. Posvačili jsme podruhé. Sjezd dolů k Jizeře byl super, další kontrola u Bysterského mostu také. Byli jsme teda trošku nervózní, jestli je už opravený a průchozí, ale byly to plané obavy. Pak nastala silniční etapa do Semil, kde jsme pár dvojic převalili a jedna se nás, mrcha, chytla. Naštěstí ale šli dokupovat pití a tak jsme je přes Semily neprovedli. Celkem bez obtíží jsme nastoupali do míst, kde jsme tušili vyhlídku Peretka, ale možná bychom ji nenašli, kdyby tam odsud zrovna pár borců, v čele s Petrem Pancovým nevyjelo. Díky za to! Když jsme z vyhlídky koukali s respektem dolů ke Kamenici a když jsme pak stoupali na Spálov, uzrálo v nás rozhodnutí, že dolů k ní už nepojedem. Bylo asi dvě hodiny do limitu a údolí Kamenice je prostě tak moc zařízlý do krajiny, že jsme se báli časového kolapsu. V tu chvíli jsme trošku změnili strategii a začali sbírat ony zmíněné “vysoce” bodované kontroly. Ta třicetibodová v Nouzově ještě šla, ale dvacet za Vošmendu a hlavně deset za “zámek” v Jesenným, to byly teda fakt těžce prodělečný kšefty! Naše klasika, s únavou v nohách slábne i mozek. Takže jsme pak díky plívám nedali ani třicetibodovku nad Navarovem a jeli si pro krásnou desítku do rodného domu Antala Staška. Tady už jsem byl zase doma a věděl jsem, že nebudeme nic hledat. Ani cestu nahoru z Volešnice, i když jí, stoupavou potvoru, jel naposledy někdy před patnácti lety. Funěl jsem už tak, že jsme málem přejel i kontrolu za třicet, která tam cestou byla. Naštěstí Vlasta byl pozornější. V tom kopci se mi ale furt honilo hlavou, když jsem měl vpředu u sebe netradiční prostřední tác a vzadu řetěz brnkal o výplet, co jako dám za převod, až budu mět vyrazit na sjezdovku za Hermínou … Bylo to už hodně zlý, čas běžel hrozně rychle a jak jsem sledoval zasolenýho Vlastu, měl jsem strach, že ani nezvládneme poslední desítkovou plívu u Prdku. Nakonec se to povedlo a my doburáceli do cíle, sice zezadu, odkud nás nikdo, ani naše rodiny, nečekaly, ale zato šest minut před limitem! Paráda, letos žádnej časovej provar a kromě menšího záseku u vysockého koupaliště a zámku v Jesenném, to bylo bez kufrování. Do sjezdovky jsme vyjížděli s tím, že když přejedeme cestu, máme na bednu v kategorii. Vlasta to natáhl na 105, já na 100 metrů, takže jsme připsali k našim 530 z MTBO dalších 205 a čekali netrpělivě na výsledky. To čekání bylo trošku dlouhé, teplota padala pod 9°C, ale když jsme viděli diplomy s námi na třetím místě, rozhodli jsme se vydržet na ceremoniál. Ten nějak nepřicházel, doteď nevím, co tam klukům tak trvalo, ale bohužel přišla reklamace výsledků a náš propad na brambory. A protože už bylo po osmý, rodiny doma čekaly, zmrzlý jsme byly jako víte co, kysele jsme odjeli. :) Vzali jsme to teda ještě přes Prdek, ale to je přece do Sklenařic po cestě a navíc, když máte do dvojice jednu slabou baterku, přeci nepojedete za světla domů! :)
Letošní ročník pro nás také znamenal: 90 km na trati, 2,1 km do kopců, 3 housky z Vysokého, 1 banán z Kostariky, 1 sušenka s čokoládou (značku ani chuť jsem nevnímal), 2 koupání v ledový vodě na Adama, 1 zámek jak z pohádky o Šípkové Růžence (Jesenný) a poznání, že na sjezdovku se jezdí s předním nejmenším tácem. :)
Chlapi organizátoři! Moc děkujeme, že jste ten závod spáchali, sice na pár věcí brbláme, ale celkově jsme si to strašně moc užili a myslím, že to tak měla většina lidí. Doufám, že Vás to posílí a za rok uděláte BMF zase. Třeba i s tím, že jednotlivci budou mít svoje kategorie … to by za mě byl asi největší mínus, který bych Vám dal. Jinak jste borci a obdivuju, kde berete sílu a finance na večerní music fest!
Kdo chce, nechť se podívá na fotky, tentokrát jich je víc než pár. Jsou teda zcenzurovaný, protože Vlasta ty moje koupačky fotil dost detailně! :)
