Úspěchy Kobylek na Kanadě

Jak je naším zvykem, na akci Šroťáků jezdíme. Teda voni k nám na Kobylky nepáchli ještě ani jednou, ale tak nějak jsme si zvykli. :) Letos jim jejich Napříč Českou Kanadou vyšlo na 15. července. Předpověď nebylo zrovna dobrá, ale když už jsme si zajistili hlídání, vyrazili jsme.
V pátek proběhlo setkání v kempu Zvůle, jednak s Vlastíkem, se kterým jsem letos závod jel, dalšími účastníky, ale také Šrottýmem. Ten má vždy v pátek schůzi, která končí hluboko v noci.
Sobotní ráno k závodu moc nezvalo, nechtělo se mi ani nakládat kola, jak pršelo. Ale podle radaru se to mělo kolem desáté trhat a tak jsem trpělivě čekal, až se tak stalo. Naložil jsem kola, sobě i Katce, která plánovala doplnit dámskou dvojici Ivanka + Kristi a opustili jsme pohostinství Klecáků. V kempu to trošku čvachtalo, ale předzávodní nálada a plánovaní trasy s Vlastou silně přebily navrátivší se déšť. Letos byla mapa “na koso” nebo, jak také říkal Kleci na “<|>”. Aby nebylo inovací málo, bodování bylo tak, že číslo kontroly znamenalo také stejný počet bodů. Tím se zrodila strategie nebrat plívy a dojet si pro všechny kontroly nad 10. Kačka mezitím pracovala na tom, aby jim píchlé kolo Ivanky, její komplikovaná cesta na Zvůli a šedá obloha nezabránily ve startu. Najednou bylo 11 a už se vyráželo. S Vlastou jsme tentokrát měli fixou naplánovanou větší půlku trasy, holky se domluvily na strategii “borůvky a oběd” a tak start proběhl bez většího stresu. S Vlastou jsme vyrazili na okruh ve směru otáčení hodinových ručiček, nejdříve sebrat jedinou kontrolu nad neoblíbenou rušnou silnicí na Dačice, což se nám hodně dobře povedlo. Protože jsme vynechávali plívy, na kontrolu 5 blízko rozhledny U Jakuba, jsme se vybodli. I další kontroly šly v podstatě podle plánu, až na to, že jsme ve Slavonicích přejeli muzeum samorostů, protože jsme mysleli, že jedeme k hájovně nebo kapličce. Nechtělo se nám lovit legendu, abysme si to načetli, raději jsme si kilák zajeli. Ale co, když je sil dost … :) Tradiční povinná občerstvovačka nám přišla vhod. Tempo, které Vlastík od začátku nasadil, já tak nějak uvisel, bylo zralé na delší pauzu. A na meloun, sloní pomazánku na chlebu, rum a chození na chůdách. Jo a taky na blbý rady … měli jsme tak nějak vymyšlený, jak se dostaneme na další kontrolu, ale když nám organizátoři poradili, že nejlepší je to vzít tudy a tudy, že tam jsme hned, měli jsme se na to vykašlat. Takže za chvíli jsme za sebou už tahali houf lidí, který stejně jako my, zvolili blbou zkratku a díky ní jsme pak skončili kdesi na pasece. Naštěstí jsme tam našli projetýho něco od lesáků a ztrátu jsme nenabrali moc velkou. Další chyby ale přišly brzo poté (cestou na Kaproun jsme prostě jeli po asfaltu namísto toho, abysme jeli po cyklotrase) a do našeho plánu dosbírat vše, kromě na začátku obětované kontroly 5, se vkrádala nervozita. Zase jsme strašně valili a docela mapově váleli, takže se nám povedlo sebrat všechny kontroly na orienťácké speciálce. Euforii nám v závěru srazila dvojice, kde silnější táhl slabšího na řemínku a která nás předjela skoro jak motorka. No … jak se později byli to druzí borci, co sebrali všechny kontroly, tak byla asi ukázka jejich výfuků na místě. I díky jsme se na odbočce ke Zvůli a při zůstatku 12 minut do limitu rozhodli ještě vlítnout na kontrolu 2, co “byla hned u cesty”. :) Vymáčkli jsme poslední síly, kontrolu na kopci našli a do cíle dojeli před limitem. Super, celkový pocit dobrý, jako už na Kanadě několikrát. Na co to ale bude stačit? A jak dopadly naše ženy?
Pozávodní pivo přišlo záhy po puse od Katky a pak jsme už jen čekali na to, jestli naše třetí místo mezi muži na dlouhé trati vydrží. Vydrželo, takže z toho nakonec byla bedna na Kanadě, za dvěma týmama, co objeli vše. Spokojený. Holky si v naprostý pohodě dojely pro 4. místo, však také v jejich kategorii více týmů nestartovalo. :) Ještě musím vyzdvihnout první místo Kačomyšáků v kategorii vozíků, sebrali celkem 13 kontrol! Během večera se ukázalo, že jsem na trati vydal opravdu příliš mnoho sil a poměrně brzo po půlnoci jsem se musel odebrat odpočívat do chatky. Kdežto Katka ještě v pohodě pokračovala v pařbě, protože si prostě lépe rozplánovala síly na celý den. Akce totiž nevrcholí dojezdem do cíle, ale na tradiční Šrotpárty. A že to Vrbovci zase pěkně rozjeli a parket měli stále plný!
Ještě pár čísel na závěr. S Vlastou jsme v šestihodinovém limitu ujeli 100 km a nastoupali jsme skoro 1700 vejškovejch metrů. To by nebylo až tak zajímavé, spíš je k zamyšlení, že náš ride time byl 4 hodiny 49 minut. To znamená, že jsme se hodinu a 11 minut flákali na občerstvovačkách, svačinách (na housce se salámem), nad mapou a kdo ví, kde ještě. :)
Sedmý ročník se Šroťákům opět moc vydařil. Již tradičně měli parádně pokrytou gastronomii (v ceně startovného bylo pivo/limo, polévka, salát, prase a jídlo a pití na občerstvovačce), dobře jim seděla mapa, zpestření se speciálkou bylo super, kontroly měli na parádních místech a večerní akce byla podařená. Kdybych měl něco kritizovat, tak bych asi zmínil jen to, že legenda na A4 je prostě nešikovná.
Za rok zase přijedeme, to je jasný. A těšíme se taky na to, že se od Vás konečně někdo podívá i k nám!