Je to týden, co jsme se sešli v pátek před závodem … a ještě stále není příběhům našich Kobylek konec!
Vážení organizátoři,
I za náš tým Kupředu kobliha (6) si dovolím sepsat pár řádek.
O Kobylkách jsem se dozvěděl díky kamarádovi z dětství, který se zúčastnil prvního ročníku. Od té doby sleduji stránky a koketuji s myšlenkou účasti. Manželku daná aktivita příliš neoslovuje a přihlásit se „naslepo“ si netroufám, svůj styl bych definoval jako kochající se cykloturista. Když měl jet letos syn třetím rokem po sobě na turnaj do Belgie s kendem (a manželkou jako doprovodem týmu), bylo rozhodnuto. S dcerou provedeme protiakci. Když VY Gent, tak MY Mladotice. Nyní jen vybrat název týmu, vyhrála hláška z podzimního vandru: Kupředu kobliha.
Nic neponecháváme náhodě a do Mladotic přijíždíme raději v pátek a hned se registrujeme. Nechceme se stresovat sobotním brzkým vstáváním, přeci jen z Hradce Králové je to trochu z ruky. V sobotu startujeme ve druhé trojici v 10:01. Dvě mapy do ruky, pózování do foťáku, deset kroků a opíráme kola. Slyšel jsem, že je dobré se podívat do mapy, kde jsou kontroly a zvolit strategii, aby se sebralo co nejvíc bodů a přitom se nepřekročil časový limit. Nyní přišla moje chvíle. Jako Plzeňák jsem jezdíval na své zánovní libertě za babičkou na Hadačku. Takže trasu Plzeň – Horní Bříza – Obora –Dolní Hradiště – Hadačka (zpět přes Babinou a Nebřežiny) mám najetou a vím, že na rozdíl od placky kolem Hradce Králové, tady ty kopečky umí pěkně zvýšit tepovku. Když se k tomu přidá, že jsem jezdil na pionýrský tábor „Dopravák“ do Plas, je jasné, že jsem měl „trochu“ výhodu se znalostí terénu. Jako spousta ostatních vyrážíme na kontrolu číslo 1. V Ondřejově Hela chápe moji radu na startu a sundává mikinu. První odbočení z asfaltky a vyrážíme do terénu. Připadám si jako při obráceném výstupu na Sněžku, s tím rozdílem, že nedobýváme vrchol, ale údolí. Had lidí směřující dolů a vedle něj had lidí směřující vzhůru. Překážíme. Hela to v půlce vzdává a jdeme z kopce ke kontrole pěšky, snažíme se překážet co nejmíň. U kontroly jsem se projevil jak bystrý muž. Jak mám cvaknout to číslo na kartě? Můžu jej procvaknout z boku, seshora, zezdola. Pak mi docvaklo, že to číslo na kleštích není jen tak, a cvaknul. Na silnici nasedáme na kola a ženeme před sebou ostatní závodníky na kontrolu 22. Ani nepřemýšlím o 3, moc dobře si pamatuju, jak jsme chodili z tábora od viaduktu po zelené proti Střele, na to nás čerti nenachytáte, mordovat se budeme jinde, to by bylo drahých 30 bodů. Sjíždíme do Plas na 25, původně jsem chtěl jet i 21, ale nakonec ji vynecháváme. Dál jedeme na 18, tajnou v Plasích vybereme, až pojedeme zpět. Omyl, cestou zpět už jsme přes Plasy nejeli, chybička se vloudila. Z Plas naopak jedeme kolem ZOO po zelené podél Střely. Pro nás nádherná cesta (stezka) podél řeky, pohodička. Na louce před Nebřežinama si uvědomím, jak blízko je 30 bodů a šlapeme směrem k 19. Čeká nás první minibrod. Helče předvádím, jak se dá v pohodě projet. Odpovědí mi je mávnutí rukou a přechází jej pěšky. Ke kontrole nás čeká ještě jeden se stejným výsledkem. Na rozcestí váhám. Pamatuji si, že pilíře mostu jsou na cestě vpravo, ale spousta posádek sjíždí z levé stezky z kopce a valí pryč, to už mají kontrolu sebranou, a proč jeli nahoru a teď se vrací. No třeba jsem já špatně. Po pár metrech nalézáme kontrolu u pilíře a zdravíme se s jednou dvojicí. Schválně kolik kobylek si všimlo zavěšeného kola mezi stromy? Vracíme se zpět, nemám odvahu dceři oznamovat, že ty dva brody si zopakuje. Naštěstí je povahově po mně, nás vystihuje rčení: „lidí o mě říkají, že jsem flegmatik,… ale mě je to jedno“. U 18 mne dostal jeden ze závodníků, který prohlásil, že tudy jezdí často, ale tutoho pramene si nikdy nevšiml. Á propos, Heli průjezd potokem zvládá bez váhání. Pokračujeme polňačkou do Babiný a stoupáme směrem do Kočín. Dceru povzbuzuji slovy jako: to nejhorší máš za sebou, za tou zatáčkou už to stoupání nebude takový, podívej, už se to narovnává. Opravdu nechci znát, jak moc má ráda svého hodného tatínka. Sjíždíme do Kočin, cvakáme u mapy a zase stoupáme, teď jen kousek do Kopidel na tajnou kontrolu. Aniž bychom se dotazovali, domorodec nás posílá do osvěžovny. Dáme jedno orosené a jednu malinovku a pádíme na Hadačku. Tady se ptám Heli, jestli si pamatuje ten kopec, když jezdíme do Plas na pouť. Prý ne. Tak já ti ho trochu připomenu a funíme. Dcera si již zvykla na kopce a za chvilku je 6 naše. Cestou na 5 máme štěstí, před námi jedna posádka odbočuje evidentně na tu samou kontrolu, paráda aspoň nemusíme hledat odbočku na lesní cestu. Podle času a únavy je jasný, že do Plas už nedojedeme. Sjíždíme po modré od Žebnice na žlutou směrem do Mladotic. Kontrolu č. 2, děláme, že nevidíme a těšíme se do cíle. U Podhrázského Mlýna potkáváme čerty, po chvilce ale zjišťujeme, že nepatří k nám. U „nádraží“ dáváme 4 a potkáváme čertici. Neštěstí v kartách značí štěstí v lásce. Funguje to, musím se vykoupit tatrankou. U posledního brodu Helče (ne)předvádím, jak se má správně projet. Od půlky tlačím, Hela v klidu celou dobu. Jsme v cíli, máme k dobru cca 20 minut. Těch necelých šest hodin uteklo pekelně rychle.
Už na nás čekal gulášek a odměna z chmele a malin. Zatímco se dcera regenerovala v bazénu, já poklábosil se známými. Po vyhlášení jsem neodolal a došel si pro diplom, ať se máme doma čím pochlubit. Přežili jsme, porazili jsme sami sebe, nakonec z toho bylo 14. místo v N, ale o to nešlo. Dopředu jsme šli do „závodu“ s tím, že si to chceme užít. Pokochat se krajinou. Pro mne osobně to byla taková retroprojížďka.
Na závěr děkujeme za perfektně připravený celý víkend, náramně jsme si to užili.
Tak zas za rok
Ahoj
Kupředu kobliha
Gheorghe & Heli
