A dalšíííí … super, díky moc, Sousedi!
Ahoj všichni organizátoři,
díky za jedinečný zážitek. Ztracené Kobylky jsme jeli poprvé a pevně věřím, že ne naposled, i když je to asi náš nejvzdálenější závod sezóny.
Původně jsem měl jet v kategorii MD+ se sousedkou Mílou, která se pro závodění na kole s mapou nadchla na Pojizerském kompasu. Tak jsme se koncem května rozhodli, že zkusíme štěstí a přihlásíme se mezi náhradníky Ztracených kobylek. Byli jsme až na 14. místě, tak jsem tomu velkou šanci nedával. Jenže, když přišel od vás e-mail, že nás berete, tak sousedka Míla couvla, protože má od den později odjíždět do Chorvatska na dovolenou. Tedy ona by asi na Kobylky jela, ale doma jí to neprošlo. No nic, tak jsem se rozhodl, že to nevzdám a rozhodl se kontaktovat možné náhradníky. Mezi prvními jsem napsal Marťasovi, který běhá orienťáky a když jsem mu vyprávěl loni o cykloorienťáku, tak byl nadšený a že by si ho někdy se mnou zajel. Věděl jsem, že je dost zaneprázdněný, ale řekl jsem si, že to zkusím. No a Marťas se hned ozval, že ho to zajímá a že se za chvíli u mě doma staví, abych mu o tom něco řekl, protože chce jet o víkendu někam na kolo. Tak slovo dalo slovo a hned jsme se dohodli na vytvoření nového týmu. Sice Sousedi úplně nejsme, ale jsme z jedné vesnice, která je sice oficiálně městem, ale pořád je to vesnice, takže vlastně Sousedi jsme a název týmu měnit nebudeme.
Jen mě Marťas varoval, že je vrchol pylové sezóny a on je alergik, tak ať od toho moc nečekám, že nesmí jezdit nikde po loukách. Slíbil jsem mu, že se budeme loukám vyhýbat jak čert kříži a jezdit hlavně po silnicích a lesem a že se hlavně jedeme projet po místech, na která bychom se jinak nedostali.
V sobotu ráno jsem vstával o půl páté, o hodinu později jsme s naloženými koly vyráželi z Horního Jelení, abychom po deváté hodině dorazili do centra závodu u 250 km vzdálených Mladotic. Rychle vyzvednout startovní čísla, smontovat kola, namontovat mapníky, připravit jídlo a pití na cestu, vyslechnout výklad trati, u kterého na mě přišlo nutkání odebrat se do míst, kam chodil i císařpán pěšky. Prostě předstartovní rituál se přihlásil právě včas, protože tam nebyla fronta. :-) To nejdůležitější už jsem stejně vyslechl. Ale to už se rychle přiblížil start a my držíme mapu v ruce a přemýšlíme kudy se vydat. Poučen úvodním nezdarem Pojizerského kompasu, kdy jsem se sousedkou Mílou měl po téměř 2 hodinách pouze 50 bodů, rozhodl jsem, že s novým parťákem jako první sebereme právě kontrolu č. 1 za 50 bodů. To nám trvalo asi kolem 20 minut. Skvělý start do závodu, pomyslel jsem si. Další kontroly už šly jako na drátku přes Vrážné, Rybnici, Kaznějov, Oboru a Dobříč, jen na toho čerta ne na ne narazit. Už jsem si začínal myslet, že nás pozoruje někde ze stráně. Konečně za kontrolou č. 12 jsme v klesání potkali pekelníka. Marťas se pustil do hry hrdě a vytáhl na rohatého rovnou eso, ten se s osmičkou v ruce nemohl bránit a přišlo prvních extra 5 bodů. Dál jsme drtili kontrolu za kontrolou přes Borek a Kozojedy ke kapličce za 80. A ejhle, pod ní dokonce sám Lucifer! Byla řada na mně, moc se mi sice nechtělo, zvlášť, když kolemjdoucí dvojice varovali, že má asi cinklý karty. Pustil jsem se do toho sportovně a už jsem tasil kulový eso. Pekelník se zmohl na kulovýho krále. Ufff, to bylo o prsa čínský závodnice, pomyslel jsem si, ale to už jsme měli na kartě dalších 10 bodů. Tak rychle na č. 16. Jenže tam to přišlo. Marťas dostal nápad, že bychom nemuseli brodit, ale vydat se přes lávku podél řeky směr Lednice. No jako alergik si vybral cestu do pekel přes kopřivy, posečenou louku, 5 brodů a nakonec cestou necestou zelenou lesní džunglí rovnou do pole s ječmenem. Už jsem čekal, kdy se přede mnou Marťas složí a já budu volat rychlou a dávat první pomoc (nebo spíš poslední – fakt nevím, co bych dělal, když už začínaly slzet voči i mně). Naštěstí jsme zdárně vše překonali, ale přišli o drahocennou půlhodinu. Hospoda v Kopidle a zbývající hodina do cíle rázně změnila naše další plány, takže ještě sebrat kontroly 6 a 5 a pak už honem do cíle. Marťas mě sice ještě ukecal na č. 2, kterou jsme nakonec nevzali, protože Žebnice a Horní Hradiště nás stály včasný dojezd, tak aspoň sebrat č. 4 u zastávky. Čertici s kartama jsme už ignorovali, podruhý by to vyjít nemuselo, no a pak už jen přebrodit do cíle, kde se Marťas málem vykoupal i s kolem, tak si dal aspoň panáka na šťastný dojezd. Celkem 71 km a 1210 nastoupaných metrů. Když jsme viděli výsledky, ani se nám nechtělo věřit, že máme “pouhých” 140 bodů ztrátu na bednu, když na Kompasu to bylo propastných 300 bodů. Jeli jsme fakt dobře a nebýt té penalizace a provarů ke konci, tak jsme nejmíň o pět míst lepší, tak třeba příště. Trochu nás mrzelo, že se v tak skvělé atmosféře nemůžeme zdržet, protože doma na nás čekaly ženy a děti. No příště musí jet taky.
