A máme tu další počtení, tentokrát od Míry Lahody, který jel za Darmošlapy. Svůj článek nazval: “Nic proti zelené, ale příště už jen ve skle!“
Je sobota 9:00 a přijíždíme spolu s kamarádem Pepou do kempu v Mladoticích. Máme čas, je teplo, těšíme se na pěknou vyjížďku. Jdeme zaplatit startovné a když už míjíme výčep, kupujeme dvě pivka. Jdu sundat kola z auta a Pepa jde pro mapník, bude to on, kdo bude číst noty a udávat směr. Možná i tempo. Pivo je vypité, mapník přidělaný na kole, do startu zbývá pár minut. Koukáme kolem, kecáme s kolegy z práce a čekáme na 10:01. Je to tu, startujeme, dostáváme mapu a jedeme. Pepa zavelel, že odjedeme od startu jako staří mazáci a nebudeme tam dělat divadlo a studovat mapu. Takže jsme jí studovali hned za kempem na křižovatce. Vybrali jsme trasu vedoucí k 80 bodům a pak že se uvidí. Odsejpalo nám to krásně, jeli jsme celkem slušný tempo, kochali se nádhernou krajinou. Na jedné zastávce u rozhledny na nás čekal čert, toužící dát si s námi partičku karet. Bohužel jsem se nechal napálit, když ten pekelník měl vespod balíčku schované eso. No nic, karma ho dožene, ale stálo mě to tyčinku plnou energie. Snad sis pochutnal ty lumpe rohatej :-) Jelo se dál do Kopidel na “tajnou” kontrolu. Kde je hasičská zbrojnice, tam musí být i v blízkosti hospoda, no jasně, že byla. Jedno malý rychlý a šup do Plas, do muzea po zelený. V muzeu jsme odpověděli na pár otázek a vyrazili dál. Zvolili jsme si trasu po zelené až do kempu, to bude pohodička. Odjezd z Plas byl v 15:05, do cíle tedy zbývalo okolo 9 km na které jsme měli bez mála hodinu. To budeme v kempu zbytečně brzy, říkali jsme si. No co, dáme guláš a posedíme. …..Hm jasně! Ani omylem. Z cyklistického orientačního závodu se během pár minut stal turisticko – horolezecký výšlap, kde kolo v tu dobu nemělo žádný smysl, možná se o něj dalo občas podepřít při zdolávání skalnatých výstupů. Přelézání spadlého stromu už byla jen taková třešeň na pěkně kyselém dortu. Padla na nás bezmoc, když jsme byli uprostřed cesty, z které nešlo nikam utéct, čas najednou běžel strašně rychle a kilometry na tachometru vůbec nenaskakovaly, katastrofa! Pepa mi v tu chvíli oznámil, asi v rámci morální podpory, že v době příštího ročníku kobylek, určitě už něco má. :-) Teď už nešlo o to dojet ve stanoveném čase, ale spíše o to, vůbec dojet. Tahle omlouvám se “posraná” zelená neměla konce. Chtěl sem to kolo zahodit. Potkat v té chvíli čerta, byla by Dorota Máchalová v té chvíli proti mně Marie Terezie. Ale co, všechno zlé jednou končí a i ta zelená se změnila nakonec v asfalt po kterém jsme dojeli konečně do cíle. Ještě jsem si dal brodík, který sem dal bez namočení. Pepa polknul nějaký ten pekelný šnaps a hurá odevzdat výkaz. Najeli jsme 75 km, posbírali přes 500 bodů, ale ta zelená mrška nás zpomalila o 21 minut, což nás srazilo hluboko do startovního pole. Proto jsme ale rozhodně do Mladotic nejeli, jeli jsme se pobavit, projet krásnou krajinou a trochu potrápit svaly. Vše tohle jsme zažili a pro mě mají Ztracené kobylky vždy zarezervované místo v kalendáři. Díky Vám všem, že to “peklo” pro nás děláte!
Darmošlapové Míra a Pepa
