Pozor jedu, MaMi! aneb jak dvě mladé dámy, čerta v kartách obehrály a peklu se nevyhnuly. Jak dopadlo snažení jedné freeride bikerky a jedné lezkyně, se dočtete v článku od Věrky. Aneb konečně příběh ze zelené okolo Střely! :)
Naše velké Kobylkodobrodružství začalo nějak takhke: „Hele Léňo, nechtělo by se Ti se mnou náhodou jet na Kobylky? Mně se zranil přítel.“ „No já bych klidně jela, co pro to musíme udělat?“ „No zatím hlavně vymyslet název našeho týmu“. S názvem to byla legrace, ale to si asi každý umí představit. Po krátké vtipné diskusi ohledně názvu jsme se asi desetkrát ujistily o tom, že pojedeme hlavně na pohodu, cestou si dáme v klidu pivo a oběd a prostě si to celý hlavně užijeme.
Večerní naprosto pohodová atmosféra vůbec nenaznačovala, že by to kdy mohlo být jinak. První tušení jsem začala mít až ráno, když sem se dozvěděla, že v kategorii DD jsme pouze čtyři dvojice. No kdo by chtěl bejt čtvrtej, když zbytek kategorie dostane nádhernou medaili, že jo. No co tu budu psát, prostě se to ve mně nějak přeplo a bylo po pohodě :D.
Minuty do startu uběhly jako nic a už jsme držely mapu v ruce. Léňa je naštěstí na rozdíl ode mne co se týče mapy fakt dobrá, takže já jsem jí jen pomohla spočítat body, kterých bych se chtěla pokusit na trati dosáhnout a mohly sme vyrazit. Asi nemá smysl popisovat umístění kontrol, protože všechny (nebo aspoň těch pár, co sme našly) byly na top místech a já bych šla spát v jednu ráno, kdybych se měla rozplývat nad každou zvlášť. Každopádně po nějakém čase nejen kochání se neskutečně úžasnou krajinou, užívání si terénu a přemýšlení, jak asi moc dobré jsou ty zbývající tři soutěžní dvojice v naší kategorii, jsme s hrůzou zjistily, že už za sebou máme celé dvě hodiny závodu. No uteklo to jak pár minut a my sme najednou musely změnit plán. Jedna z naplánovaných kotrol tedy padla a už jsme si to šinuly pro osmdesát bodů. No ty nám daly pěkně zabrat. Dlouhé hledání místa, kde se mrška kontrolka skrývala, brodění přes řeku a zkoumání, kde je asi tak ten komisař, co čekuje, jestli se brodíme obě a v neposlední řadě přenášení kola přes dřevěnou docela dost vysokou houpající se lávku.
Po dalších pár minutách nejen kochání se, jsme narazily na čerta, na kterého jsme vytáhly eso z rukávu a jemu nezbylo než nám pěkně přisypat plnej počet bodů. A pak, že ta černá kočka, co nám přeběhla přes cestu, nepřinese štěstí.
Zastávka v Klášteře a hledání kontroly uvnitř něj bylo skvělým zpestřením nejen pro závodníky, ale jistě i pro obyvatele a zaměstnance této budovy :D. No každopádně skrytá kontrola nakonec byla v nádherné budově Muzea Plasy a my jsme musely zodpovědět pár záludných otázek, se kterými nevím jak bychom si poradily, kdybychom si nezapamatovaly odpovědi závodníků před námi. Naše znalost pohádky S čerty nejsou žerty totiž sahala asi tak daleko, že když jí Léňa večer před závodem viděla na plátně ve společenský místnosti, konstatovala, že se díváme na Tři veterány. :D :D
No a teď ta nejkrutější část, to pravé peklo. Krom toho, že z oběda a piva, byla voda z pramene a proteinová tyčinka, tak ta „pravá pohoda“ začala takhle: „Hele Věrko, tahle zelená, ta se dá asi objet tudy.“ „Nééé, Léňo, vždyť tady sou ty dvě třicítky, to musíme dát, to nebude takovej krpál furt, to vytlačíme tady kousek a pak už to bude určitě dobrý“. No… Nebylo. Nic podobnýho sem v životě nezažila. Trasa vedla po cestě, která hraničila s horolezeckou stezkou. Léňa sice měla velkou výhodu, protože na skalách je jako doma, ale bez jištění to bylo i na ní trochu moc :D. Když jsme dojely k té zmiňované třicítce (jedné, druhou sme vzdaly, protože nám to horolezení zabralo trochu víc času než sme předpokládaly), tak Léňa jen unaveně konstatovala, že jsem od začátku závodu trochu změnila slovník :D.
Každopádně v tuhle chvíli už bych i té trojce, co jsem tak proklínala, s láskou poděkovala za tak dokonalý, úžasný a jedinečný zážitek, takže si umíte asi všichni představit, jak moc vděčná jsem organizátorům, kteří mi umožnili tenhle pocit mít :-) 