Orlické rybákoslídění, aneb až na ten župan paráda!

Rybákův slídil si mě získal hned napoprvé a tak jsme letos vůbec neváhali s naší účastí. Bezchybní a přitom velmi přátelští pořadatelé svého slídila pořádají pokaždé úplně jinde a letos přišla řada na Orlickou přehradu. Přesněji na území převážně na východ od ní. Start a cíl byl v kempu Popelíky, tedy kousek od betonové hráze přehrady.
Na akci jsme dorazili už v pátek, abysme se patřičně sžili s prostředím. Ta aklimatizace byla potřeba, protože provozovatelé kempu si s ničím nezadali s našimi zkušenostmi. Začalo to tím, že jsme místo slíbené chatky dostali nějakou stavební buňku. Pak to pokračovalo tím, že z jídelního lístku neměli už skoro nic a pitelné Krušovice se musely kupovat na baru, kdežto v jídelní části restaurace měli Gambrinus a Plzeň. Když jsme se pak přesunuli na Krušovice, za chvíli tam zhasli a zavřeli, protože otevřeno mají jen do desíti. No nic … asi jako v každém kempu. Na předzávodním hecování to nic neubralo a s Vlastou, se kterým jsme tentokrát utvořili tým Ztracených kobylek, jsme si stanovili hlavní cíle:
1. Porazit naše vyzyvatele Badise a Štíchu, kteří si potvory, dali název Vždy před Vlastou a Gebim. Navíc Vlastoj tyhle dva šáhli do brzd a tak trošku mu rozhodili morál, když mu řekli, že má úplně sjetý destičky.
2. Dostat se výsledkově do první třetiny startovního pole, tj. být nejhůř 10.-11. z celkového počtu 32 dvojic v kategorii MM.
3. Poslední a nejdůležitější cíl, konečně zajet závod, kde zúročíme naše fyzické dispozice a neprovaříme ho taktikou nebo zbytečnejma chybama. Prostě, že napravíme společné zklamání z našeho posledního pokusu v České Kanadě.
Nocleh na palandě ve stavební buňce nebyl právě ideální, ale ráno mě přestala hlava bolet docela brzo, na polámaný záda z proleželý matrace jsem při závodě zapomněl a ty blechy byly psí, ty na člověka nešly. Startovali jsme v 10:24 a tak jsme stihli hodně bohatou snídani a načepovat si do bidonů dostatek malinovky. K houskám se šunkou ideální pitivo na trať. Při mapování jsme se shodli, že kontroly za pár šupů kolem startu vynecháme, pokusíme se dojet ke Schwarzenberský hrobce a pak dále na jih do údolí naproti Zvíkovu a dále pak proti směru hodinových ručiček s cílem sbírat hlavně ty nejhodnotnější kontroly. Dle úvahy, že sebrat vše nezvládneme ani my ani nikdo jiný, což byl správný odhad. Náš plán se nám dařilo plnit. Celkem svižně jsme vyjeli k rozhledně na Onen svět, velmi rádi a docela i snadno jsme na vědomostní kontrole poznali 12 krásných míst České republiky a zajeli si pro “padesátku” na břeh Orlíku, odkud bylo vidět mimo jiné i na tu hrobku. Na řadu přišla první svačina a také spokojené hodnocení dosavadního postupu. Při postupu k brodu přes Žebrákovský potok jsme ale ztratili turistické značení a pod tíhou argumentů protijedoucích dvojic (tj. jedeme dobře, když odtamtud jede tolik slídilů) jsme sjeli do špatného údolí pod obec Chrást. Až po závodě jsme se dozvěděli, že do toho údolí je všechny nalákali sebevědomě působící Švábíci, kteří touto chybou ovlivnili další dvojice. Ale už ve škole nám říkali, abysme neopisovali, takže si za to můžeme sami. Tenhle kufr nás stál asi 15 minut, ale hlavně cenné síly, které ve velmi kopcovitém terénu rychle ubývaly. No nic, oklepali jsme se z toho, po chvilce dalšího váhání jsme trefili správnou cestu a pak jsme se od brodu vydrápali největším stoupáním našeho postupu na státovku. Ta nás pak už dovedla přes Žďákovský most do Orlíku nad Vltavou k hrobce a ještě jedné kontrole v Malči. U hrobky padla druhá houska. Kontrolu číslo 23 dole u vody jsme s díky přenechali ostatním, obdobně jako už dříve “devítku”. Málo bodů a hodně vejškových metrů, nevyplatily se. Po návrstu na pravý břeh Vltavy jsme projížděli nejhezčím územím závodu, lesy pod Kostelcem nad Vltavou. Parádně jsme seškrábli kontrolu u rybníka Sobík a pak bez zaváhání našli vyhlídku za padesát – kontrolu 28. Díky přesnému mapování se nám zase vrátila sebedůvěra, i když síly dál pomalu odcházely. A taky došla malinovka a začalo hledání hospody, kde bysme ji doplnili. To se nám povedlo v Jickovicích, když jsme si užili pohledu na Zvíkov z protější strany Orlické přehrady a posledního zásadního stoupání. Hospodská v Pohostinství u kaštanu byla dost na pohodu kromě malinovky nám vnutila i Strakonickýho dudáka desítku. Co na tom, že musela přerazit sud, my jsme měli přeci dost času. :) Příjemná zastávka před kontrolou v Soběradském pralese a dvěma kontrolami u Hrejkovic. Zvláště tu severnější jsme po intuitivním kličkování v lese našli asi trošku náhodou, troška toho štěstíčka se na nás konečně usmála. Pak přišla delší část cesty po modré turistické a taky střídání v tahání našeho týmu. Vlasta tradičně odtáhl víc jak první polovinu, teď byla řada na mně. Docela hnusně foukalo, takže se občas trošku zákryt hodil. Zvláště když jsme dál odevzdávali síly jízdou travou, třeba nad Pechovou Lhotou, kde jsme u kontroly 22 naposledy svačili. Pak jsme našli – nenašli ukradenou kontrolu 21 u rybníka Káfník a začali hledat optimální trasu do cíle. Ta vedla přes kontroly okolo Předbořic, z nichž jedna byla dovednostní. Až jsem se divil, že jsme nahrávku tenisákem za jízdy zvládli tak dobře, asi zase klika nebo co. Dále jsme pokračovali do Krásné Hory nad Vltavou, přes kontrolu číslo 8 u Doubí. Na kontrolu číslo 4 za 80 bodů jsme už neměli čas. Z Krásné hory jsme pak už jeli přímou cestou do cíle, na kontroly za pár šupů už také čas nezbyl. Dojeli jsme minutu a půl před limitem, takže načasování bylo tentokrát excelentní.
V cíli na nás už čekali Badis se Štíchou a po prvním ohledání bodů se zdálo, že mají stejný počet bodů, ale lepší čas. Další přepočítání, potvrzené pak esemeskou od Rybáka, potvrdilo, že jsme je přeci jen o 20 bodů dali. Ufff. :D Splnili jsme i další cíle, protože jsme celkově skončili 6. a hlavně jsme byli spokojený s tím, jak jsme to dneska zvládli. Jeden kufr za 6 hodin se dá přežít. Potvrdilo se, že když mapují dva, tak se těch chyb udělá o dost méně, opravovali jsme se a šetřili tak síly. Rozhodně jsme si závod moc užili a náš výsledek považujeme za nejlepší, co jsme kdy zajeli. Přeci jen ta konkurence na Rybákovi byla veliká, před náma skončili už jen opravdoví chrti.:)
Následovalo vyhlášení nejlepších a tradiční tombola, obojí ve velmi přátelském duchu. Závěrečný ceremoniál byl po zásluze orámován potleskem patřícím pořadatelům, kteří opět ukázali, že patří mezi nejlepší v SHOCart lize. A to nejen díky velmi přesné mapě. I my se připojujeme s obrovskými díky za nádherně strávený víkend a také za další inspiraci na náš závod. Za rok se zase vrátíme. A pokud bude zase sponzorský sud od pivovaru Rohozec, o to líp. Večerní diskuse byla opět velmi hodnotná, co na tom, že z ní pak ráno zase bolela hlava. To k těmhle závodům prostě patří. Škoda jen, že paní majitelka jedné z restaurací, kde jsme část diskuse ve tmě noci vedli, neměla pro naše moudra pochopení. A škoda, že si nevzala hezčí župan, když vyrazila večer mezi lidi – tj. když nás šla dořvat, že na ty “naše kecy není zvědavá”. To by pak ani večerní posezení nemělo chybu. :)
Fotky z akce jsou tradičně ve Fotogalerii.