Tak jsem včera absolvoval svůj 1. kvadriatlon www.pilsenman.cz. Musím říct, že asi tak podruhé v životě jsem poznal svoje psychické dno. Poprvé to byl můj 1. ročník Krále Šumavy a podruhé před 2. kolem závěrečného běhu.
Ale vraťme se na začátek. Dnes už vím, že v sobotu na setkání Kobylek jsem měl zůstat pod Točníkem a šetřit nohy a ramena a také vynechat večerní zkoušku kajaku. Pokusím se popsat emoce a reálný stav osobnosti v průběhu závodu:
1. Plavání-1km: během začátku jsem dostal tři kopance a musel začít plavat prsa, ale nakonec jsem se vrátil ke kraulu, což mně hodně pomohlo. Nevěřili byste, jak je to dlouhý ten kilometr ve vodě, ale v relativní pohodě jsem vylezl na břeh, kde mě morálně podpořil kolega z práce Patrik. Následoval přeběh do centra závodu u Sv. Jiří a nástup na kajak.
2. Kajak-9 km: s odstupem konstatuji pro mě nejtěžší disciplína; udržet loď, aby jela rovně a to i proti proudu a udržet sebe přes hodinu ve vzpřímené poloze mě naprosto odrovnalo ramena, břišní svaly a třísla. Ke konci už jsem nevěděl, jak v lodi sedět. Po výstupu jsem stál a bolest v tříslech mi nedovolovala vůbec žádný pohyb. Silou vůle jsem se rozešel do depa a přezul do treter, vzal přilbu a rukavice a nasedl na kolo.
3. Kolo-MTB 42 km: hned na začátku byl výjezd na Chlum po brutální červené, vše jsem zvládl a potom se to trochu rozjelo, před Chrástem jsem předjel nějakou dvojici, což mě nakoplo, sjel jsem k Dolanskému mostu a následovala pro mě nejhorší pasáž – výjezd do Dolan a po poli k lesu na přímém slunci, potom singltrek skoro až do Žichlic. To bylo opravdu peklo, pak kolem Hromnického jezírka po zelené solidní výstup opět po poli na slunci a sjezd do Býkova, občerstvení a předjetí koloběžkáře při výjezdu do Horní Břízy. Zde u hospody byl stoleček s vodou, ale taky jeden z místních štamgastů na skladáčce s cedulí Předjezdec a slovy “tak pojď, já ti to nandám”. Já mlel z posledního, ale psychika se o dost zlepšila díky tomuto vtípku. Odpočinek po červené k Záluží a potom už stoupání na Krkavec, bohužel síly mě opustily asi 1km pod vrcholem a došlo na první (naštěstí i poslední) tlačení, občerstvení a sjezdík ke Kameňáku a zde další prasárna organizátorů -poslední výjezd nad Senečák, sice po asfaltu, ale dost náročné, a potom už jenom spadnout přes Bílou horu do depa.
4. Běh-14km: přezout se a hurá na poslední disciplínu; říkám si: to dáš, už jenom běh, musíš, nejsi přece žádná padavka:-) Věděl jsem, co mě čeká: 2x výběh na Chlum – poprvé jsem běžel skoro až pod vrchol, ale konec šli i ti nejlepší z nejlepších. Mlčky a s počínajícími křečemi jsem se občerstvil a vyrazil na zbytek 1. okruhu, brod v Bukovci přes Berounku, zde jsem předešel dvojici, která podle vizáže vypadala na velké favority, ale křeče jim plány zhatily. Výběh na Bílou Horu po indiánsku (do kopce a po rovině chůze a z kopce běh) a již jsem se točil v depu do posledního okruhu. Zde nastalo totální dno mých psychických sil, došel jsem na rozcestí a lehkým klusem jsem se vydrápal pod železniční most. Naštěstí tu na mě čekala záchrana – moje milá manželka Jana, která pochopila, že se rozhoduje o osudu závodu. Nešlo o čas, šlo o to vzdát nebo nevzdat. Kousek se mnou běžela a snažila se mě namotivovat; přiznám se, že jsem měl slzy na krajíčku, tělo stávkovalo, ale ona mě dodala ten potřebný kousíček sebevědomí, abych to dokončil. Sice jsem většinu druhého okruhu šel, ale najednou jsem byl u Berounky a čekal mě polední krok, přeplavat v místě centra závodu. Šup do vody a najednou křeče úplně všude, kde to šlo i kde to nešlo. Ale synátor Pepík mě zmerčil a začal mě povzbuzovat a nakonec jsem dosprintoval do cíle v čase 7:23.
Pivo jsem vypil, ale guláš jsem nebyl schopen do sebe vpravit. Emoce na vrcholu, fyzička na -30%. Ale krásný. V cíli pohodová a přátelská atmosféra, stejně jako po celou dobu akce. Prostě super, velké díky organizátorům.
Závěrem musím říct, že jsem netušil, že mně kajak tak zničí celkovou fyzickou kondici, na to je potřeba se příště lépe připravit. Teď už vím co mě čeká, jen nevím jestli je to dobře, že to vím :-). Pavel
