Martin Sajal nám svoje povídání o závodě posílá tradičně, letos tomu není jinak. Takže se pohodlně posaďte, vemte si mapu letošních Kobylek a podívejte se, jak to tihle vítězové v kategorii MD zase letos “zvorali”. :)
Vyzkoušel jsem si to úspěšně už před jinou akcí a zopakoval to i před Kobylkami. Abych si osvěžil, jak se dlouhé bodovací MTBO závody vlastně jezdí, zkusil jsem dětem před spaním číst některý ze svých starších článků o Kobylkách. Nejstarší Míše se líbily a žádala si další. Nakonec mě přesvědčila i k napsání tohoto textu, jinak by asi nevznikl.
Když už byly všechny články o Kobylkách vyčerpány, došlo i na čtení a vzpomínky na jiné podobné akce. Možná i díky tomu a díky návštěvě večerního programu jsem si uvědomil, že Kobylky mají hodně společného se Sixnumbers. Obojí jsou kultovní akce své doby, kombinují sportovní zážitek a unikátní doplňkový program. Kobylky se teď blíží Sixnumbers i tím, že se v posledních čtyřech letech konaly pokaždé v jiné lokalitě. To je z mého pohledu posouvá na úroveň, která jim dříve chyběla.
Přesto se v mnohém liší, doba je jiná. Sixnumbers stejně jako třeba Bike Adventure vzešly z MTBO komunity v tom smyslu, že jim dali život lidé, kteří se věnují MTBO jako oficiální sportovní disciplíně, co se jezdí na speciálních mapách, atd. Mimochodem letošní centrum Kobylek se poprvé v historii nacházelo v prostoru mapy pro MTBO. Před 5 lety se tu jely závody Českého poháru, dokonce o nich mám zmínku v článku o tom, jak jsem se tehdy vyhrabával ze zdravotních problémů (ano, ten text zmiňovaný už v článku o Kobylkách 2019 se už dopsat povedlo). Jinak ale obě disciplíny, “klasické” MTBO a dlouhé bodovací závody dvojic, kráčí svoji vlastní cestou. Po delší době se stalo, že Kobylky termínově kolidovaly se závodem Českého poháru MTBO. Před 7 lety jsem dal v podobné situaci přednost MTBO, následně získaná medaile na Mistrovství ČR štafet za to stála. Teď už jsem starší, zbytek rodiny má Kobylky rád, prostě hned po zveřejnění finální termínovky Českého poháru MTBO jsem měl jasno, kam tento víkend pojedu. Podobně mluvili i někteří další, před sezónou se tak vyjadřovali třeba i několikanásobní vítězové kategorie starších nadějí. I když zrovna u nich změnu rozhodnutí chápu, Radek Lesage se mezitím stal trojnásobným dorosteneckým mistrem Evropy v MTBO. V sobotu ráno před startem se potkáváme v kempu s Kouřou, svého času pravidelným účastníkem pohárových závodů, z členů MTBO komunity jsme tu skoro jediní.
Jen pár desítek minut před závodem se s Lenkou finálně rozhodujeme, že poprvé na Kobylkách (a myslím že podruhé v naší společné závodní historii) pojedeme s mapníkem oba. A už míříme na start. Během pár vteřin po obdržení mapy mi byly jasné dvě věci: prostor mapy je dost malý, takže bude potřeba objet všechno nebo téměř všechno. Pokročilý výpočet za mě dělá až umělá inteligence dlouho po závodě, ale je to jasné. Plocha mapy ve formátu A3 je při měřítku 1 : 40 000 necelých 200 km čtverečních, zatímco v minulosti jsme byli na Kobylkách zvyklí na “padesátku” a 312 kilometrů.
To znamená, že na začátku rozhodně nesmíme vynechávat kontroly, a číslo 50 na kopci nad kempem musíme vzít hned na začátku. Další rozhodnutí přichází také téměř hned. V severovýchodní části prostoru je postup víceméně jednoznačný, takže z 50 musíme vyrazit po směru hodinových ručiček až ke ztracené kontrole u kavárny. Není co řešit, tedy kromě kontroly 23 u vysílače. Pro tu bychom mohli zajet i později, ale nakonec se rozhodujeme ji vzít mezi kontrolami 20 a 18. Vyhodnocení této zajížďky dělám až s větším odstupem po závodě. Časově obě dvě varianty vychází úplně stejně, ale kdybychom kontrolu odložili na konec, za 13 ušetřených minut místo ní posbíráme jinde o 22 bodů víc. Takže tohle jsme ideálně nejeli. Při volbě postupu mezi jednotlivými kontrolami váhám mezi 18 a 72. Nakonec to bereme údolím zleva po cyklostezce. Reálně ale asi byla kratší a nepatrně výhodnější jiná varianta.
Jednou z možností, které se mi honily hlavou, bylo po severovýchodní oblasti zajet pro kontroly 15, 30 a ztracenou u Lustigových kamenů. Ale nakonec tuto oblast nechávám na závěr, když zbude čas. Od kavárny tedy vyrážíme ke 14, a pak z několika variant volím postup 12 – 31 – 17 – 24 – 16. Po přejezdu krásné hráze přehrady Les Království už nebudu potřebovat východní část mapy, překládám tedy mapu v mapníku tak, abych mohl plánovat zbytek závodu a do cíle už nemusel mapu překlápět. Dělám to samozřejmě za jízdy, myslíc si, že mě teď čeká aspoň trochu delší kopec. To jsem si ale jenom myslel, takže pak musím jet pár stovek metrů z mírného kopce s mapou v ruce.
Volba trasy v jihozápadní části mapy není jednoznačná. Vymýšlení se věnujeme při průjezdu Bílou Třemošnou až tak, že málem zapomínáme před koncem vesnice odbočit pod viadukt a začít stoupat pod vrchol místního lyžařského střediska. Až v posledních vteřinách se rozhodujeme, že z 33 na 43 pojedeme zprava přes Horní Dehtov. Reálně je to úplně jedno, obě varianty jsou zcela rovnocenné, co se týče vzdálenosti i převýšení. Důležitější ale je, že se mi z mapy nepodařilo vyčíst, že altán se nenachází přímo na cestě se zelenou turistickou značkou, což způsobuje ztrátu minuty a tři čtvrtě. Od kontroly 60 k Miletínským lázním po cestě Karla Jaromíra Erbena v závěru ztrácíme turistickou značku. Časovou ztrátu to znamená jen minimální, ale musíme brodit potok.
Zhruba po 3 hodinách a 15 minutách přichází stoupání od kontroly 19 do Borku a ještě dál. Začínají se projevovat následky toho, že nám přes zimu chyběla baterka ve váze. Když jsme ji až někdy v dubnu pořídili, hned mi bylo jasné, že už minimálně potřetí opakuji stejnou chybu. V tu chvíli váha hlásí číslo, které jsem na ní doposud nikdy neviděl. Do Kobylek se mi ho podařilo snížit o 2 kg, ale pořád jsem byl daleko od čísla vhodného pro delší kopce. Zato Lenka hlásila, že z tohoto pohledu je na tom lépe než v době, kdy jsme spolu ještě před dětmi jezdili na výsledek Bike Adventure. Takže mi logicky začíná v takových kopcích trochu ujíždět.
Stoupání na Zvičinu přináší podobně jako loňský výšlap na Tábor vzpomínky na vítězství při Bike Adventure v roce 2016. Na vrcholu Zvičiny Lenka vidí prvního komisaře na naší trase, vyráží tedy za ním a nechává mě za sebou tak, že jsem neslyšel otázku a dojel k nim až ve chvíli, kdy bylo možné orazit. To je ale součástí naší taktiky, na pohádku se beztak koukala jen Lenka s dětmi.
Čím déle jsme na trase závodu, tím se dostáváme do oblasti z hlediska volby postupu složitější. Severozápadní část prostoru je z tohoto pohledu asi nejzajímavější a zvažuji více variant. Nakonec z Horní Brusnice odjíždíme po silnici k 51 s tím, že pak sebereme 26, 42, 32, 28, a dál se uvidí. Ve stoupání k vysílači na Červeném vrchu se opakuje zážitek ze Zvičiny. Lenka odjíždí za komisařem a já k nim přijíždím až s průkazkou. Na další kontrolu si průkazku Lenka radši nechává. Bude to první kontrola po společných 25 závodech, kterou bude razit Lenka a ne já. Do statistik nepočítám akce, kde musela povinně razit žena nebo kde s průkazkami jeli oba.
Při průjezdu lesem ke kontrole 26 se dostáváme do prostoru loňského Mistrovství světa v MTBO na klasické trati, kde Vojta Ludvík získal titul mistra světa. Já na fyzickou převahu jako on sázet rozhodně nemohu, ale alespoň průjezd po lesních cestách zvládáme ve slušném tempu a mapově bez chyby. Je to pro mě však náročné až tak, že v jednu chvíli registruji bahnitou louži přede mnou až na poslední chvíli. Čistý už do cíle nedojedu. V Borovničce přichází jeden z mála silničních úseků po rovině. Zde volíme zcela odlišnou strategii než při všech předchozích závodech. Pouštím Lenku dopředu, aby udávala tempo. Při záludném postupu ke kontrole 32 potkáváme při překonávání železnice Svobyho s Ivetou. Říká mi, že mi nezávidí tu cestu nahoru mezi vyjetými kolejemi zalitými často vodou, ale nakonec to stoupání bylo vlastně v pohodě.
Na kontrole 28 nám zbývá do limitu hodina a 8 minut. Rozhoduji se pro trochu riskantnější variantu, ale tak jsme si to dopředu plánovali. Závod máme rozjetý slušně, tak nepojedeme závěr na jistotu. Na pořadí v rámci kategorie by to stejně vliv mít nejspíš nemělo. Asi nejhůře dostupnou kontrolu 40 (statistiky ve výsledcích to naznačují) tedy nakonec neškrtáme. Sjíždíme dolů do Horní Brusnice, kde nás zdržení v zajetí do slepé uličky stojí asi 30 sekund, a pak už se po silnici rychle přibližujeme ke kontrole umístěné na břehu přehrady Les Království. Tím zvyšujeme procento dvojic, které ke kontrole dojely ze západu po svých a nemusely plavat. Prý to ale bylo docela příjemné osvěžení, někdo to komentoval tak, že tam voda byla teplejší než ve sprchách. Tohle místo je krásné, avšak dost odříznuté od zbylých kontrol. Ke 34 je to pořádný kopec, my navíc volíme vzdáleností i převýšením horší postup přes Přední Mostek, což znamená ztrátu na ideální variantu začínající podél Labe okolo 2 minut. Těsně před 34 navíc přejíždíme odbočku žluté značky, kde necháváme dalších 45 vteřin, a na kontrolu dorážíme 33 minut před vypršením časového limitu.
V tuto chvíli už musíme škrtat. Opět nejdu do konzervativní varianty v podobě postupu 27 – 10 – cíl. Stále věřím, že by mělo být možné v ideálním případě posbírat o 29 bodů víc na kombinaci 11 – Lustigovy kameny – 30 – 15. Jenže realita je jiná. Sjezd po žluté od 34 jsme si moc neužili. Ani já to nesjel celé, ale šlo o jediný úsek, kde jsem na Lenku musel čekat. Sice si na místním segmentu na Stravě připsala další QOM a vítězům MD+ jsme zde nandali téměř minutu, ale počítal jsem s mnohem rychlejším sjezdem. Další překvapení přišlo v podobě kopce ke kontrole 11. Prudké stoupání po turistických značkách musíme tlačit, však i na specializované MTBO mapě je tato necesta s převýšením skoro 50 metrů klasifikována jako tenká tečka. Na kontrole nám zbývá necelých 18 minut do limitu, ale stále nepřecházíme do defenzivní varianty. Těší mě, že v posledním kopci se cítím slušně a nezaostávám, ale i tak čas ubíhá neúprosně. Na vrcholu se rozhoduji, že sjezdem ke třicítce bychom šli do příliš velkého rizika. Míříme k Lustigovým kamenům, navlékáme korálek, mapově komplikovaný sjezd ke kempu jedeme na jistotu. Lenka před cílem zodpovídá další otázku, jejíž zadání já ani neposlouchám, a dvě minuty před limitem jsme v cíli. Body mám spočítané prakticky hned „odečítací metodou“ – 92 pod maximum, tedy 968.
Nesprávných rozhodnutí jsme udělali v závěru závodu několik, vlastně skoro všechna, i když pořád mnohem méně než v roce 2020. Dobré bylo jen to poslední – do cíle zamířit včas. Asi nejsprávnější bylo škrtnout rovnou 40, to bychom se nejspíš dostali na 1000 bodů, na víc jsme výkonnostně neměli. Ze 34 bylo lepší v naší situaci zamířit na 27 (která znamenala určitě „levnější“ body než 40). S pokračováním odtud přes 10 do cíle bychom si oproti našemu výsledku polepšili o 16 bodů, kontrola 11 by se k tomu asi taky dala stihnout. Prostě k ideálu jsme měli v závěru daleko, což beru zároveň jako pochvalu pro stavitele Vlastu. Rozmístění kontrol směrem na západ od kempu se opravdu povedlo. Závěr jsme si užili a to přebíjí, že se nám zas tak nepovedl. Na výsledek to beztak nemělo žádný vliv.
Přesvědčivé vítězství v mixech jsme neskromně čekali a k zopakování absolutního z roku 2018 bychom potřebovali množství chyb v mapování a plánování ze strany cyklisticky jasně silnějších dvojic. Kamil s Danem však zvolili podobný postup jako my a zaslouženě vyhráli, i když tentokrát jen těsně před druhými. Nás potěšil aspoň návrat na “bednu” v absolutním pořadí. Kobylky si užil i náš (tentokrát ještě početnější) doprovod a hned se vyptávali, jestli budou Kobylky příští rok na stejném místě… Já tak daleko ještě nevidím, ale do prostoru letošních Kobylek se chci určitě vrátit. V září se v Mostku pojede Mistrovství ČR v MTBO. Pokud se bude vyvíjet vše dle očekávání, mohly by to být moje poslední závody po 24 letech v elitní kategorii, holt už je čas vyklidit místo mladým a perspektivnějším. Ale v dlouhých závodech ještě uvolňovat místo neplánujeme. Naopak pokud seženeme hlídání, mohli bychom letos překonat standard jediného závodu v roce, protože uvažujeme o podzimní Čivavě.
Na závěr mohu jen konstatovat, že článek je kvalitně uspávací. Během kontrolního čtení děti usnuly…