Když povinný, tak povinný… Běháme s dětmi

Tentokrát píšu report z absolvované sportovní akce já. Naši kluci chodí na atletiku. Tuto sobotu uspořádal jejich Stodůlecký oddíl vlastní krosový závod nazvaný „Běh kolem Asuánu“, ve kterém si poměřovaly síly všechny věkové kategorie. V účasti nám nebránily jiné naše pořadatelské povinnosti a tak se oblíklo do kobylkového a šlo se.

Mezi nejmenšími si závodní běh poprvé zkusil náš Ondra, jejich trasa měla 250 metrů po rovince a snažil se z toho odpovědně fakt vymáčknout co nejvíc, včetně pár slziček z vypětí sil. Bylo skvělý sledovat, jak se ti malí před startem úplně tetelej směsicí napětí a radosti. Doběhl pátej, až dodatečně jsme zjistili, že se budou hodnotit holky zvlášť, proto k jeho i naší velké radosti (protože motivace na příště je k nezaplacení) získal medaili za 3. místo, diplom, nějaký dobroty a milý, vlastnoručně halloweensky zdobený perníček od pořadatelů. Věřím, že o tom zážitku bude vyprávět každýmu na potkání ještě dlouhé měsíce.

Staršímu Honzíkovi se na akci moc nechtělo, není vůbec soutěžní typ. Naštěstí jejich trasa byla taky docela krátká, 750 metrů okruh těsně po pěšince kolem nádrže, tak se nechal umluvit, běželo se to jen pár minut.

Abychom kluky morálně podpořili, přihlásili jsme se i my sami do běhu dospělých, ač já běhala naposledy minulou… karanténu a Zdeněk asi nikdy.  Všichni nad 15 let běželi větší okruh 1800 m docela s převýšením (na mě, já fakt do kopečka běhat neumim, ani do mírnýho) – ženy jednou, muži dvakrát. A tak musely děti další hodinu čekat, než odběhnou všechny mezikategorie žactva a dojde řada na nás. Já jsem si ten okruh šla zkusit jednou předem, pohodovým tempíčkem, hlavně pro zahřátí a taky ze strachu, jestli to je dobře značený, abych nezabloudila, to víte, kovářova kobyla. Překvapilo mě stoupání na trase, byla jsem z těch tří navazujících kopečíčků tak vyfluslá, že mi bylo jasný, že o moc rychleji to naostro nepůjde, leda by mi závodní adrenalin, endorfin nebo co to vlastně působí na ty běžce při závodě nějak zázračně pomohl. Nestalo se, šlo to úplně stejně blbě jako předtím. :D Takticky jsme se Zdendou vystartovali na chvostu, ono cpát se mezi ty dospívající a třicátníky bylo celkem zbytečné. Chrti (včetně kolem zoceleného Zdeňka) se dle očekávání brzy ztratili ve stoupání za zatáčkou, já svoje tempo znám, tak jsem ještě varovala příliš rychle rozběhnuté spolutrpící maminky, abychom to nepřepálily a nemusely pak potupně jít. Narozdíl od Z. jsem nikoho nepředběhla a čas nemám nijak závratný, ale nic mě nebolelo, na bahně jsem se nevymázla a Ondra je šťastnej, že viděl maminku na 1. místě, to se mu hned tak znova nestane.

Tímto skládáme pořadatelům poklonu, jakou pěknou akci připravili, včetně stanů, ozvučení, teplého čaje a bahenní koupele! Ztracené kobylky se těší na příště!