Dnešní příspěvek na náš Kobylkoweb bude trošku netradiční. Když jste si na podzim v neskutečném volebním souboji zvolili téma Vrchní prchni, nebyli bychom to my, abychom nezačali shánět „hadraplán“. Když už jsme na Kobylkách měli CML, doktora Sovu či Brtníka z Brtníku, tak proč bychom nezkusili přivézt i Dalibora Vránu. :)
Při tom hledání jsme zjistili, že u nás existuje Velorex club v AČR, který sdružuje již od osmdesátých let dvacátého století přátele motorových vozidel OSKAR a VELOREX. S jeho místopředsedou a neskutečným nadšencem a fandou motorových tříkolek, panem Robertem Němcem, jsem strávila zajímavým povídáním o Velorexu (z latiny „král kol“) skoro tři hodiny a jsem moc ráda, že pro náš web exkluzivně zodpověděl několik otázek. Tak pojďme na to:
Kobylky: Moje první otázka bude asi hodně otřepaná a ptá se Vás na to určitě každý. Ale přesto: Jaké bylo Vaše první setkání s Velorexem? Čím Vám učaroval?
RN: Já jsem dělal vždycky motocykly a pomáhal jsem staršímu bráchovi, kterej si hadrák koupil od mého tehdejšího skautského vedoucího, takže už vlastně ve třinácti jsme měli s hadraplánem první dostaveníčko; pak brácha koupil Velorex od mýho spolubojovníka na vojně; ten jsem si půjčoval a nakonec mi i zůstal, ale chtěl jsem ho vyměnit za motorku západní provenience. To bylo v létě roku 89. Jenže pak jsem začal dělat v Mototechně, přišel podzim a dojíždět na motorce do práce v dešti není nic moc, takže jsem si hadráka nechal, opravil a začal s ním jezdit. A Velorex mě pohltil. Navíc jsem se potkal s Láďou Šustrem, založili jsme klub…..a takhle jsem v tom vlastně zůstal až do dneška. No a čím mi učaroval? Je to prostě jiný – není to auto ani motorka. Fascinuje mě, že když v něm jedete, je to vlastně trochu jako na motocyklu, ale máte větší pohodlí – navíc můžete sundat střechu (ale nemusíte a jste pod střechou) a nemusíte mít helmu. Těžko se to vysvětluje, je to prostě živoucí organismus a to mě na tom baví. Kdo nezkusí, nepochopí.
Kobylky: To je vlastně paralela ke vzniku Velorexu – František Stránský taky jezdil na motocyklu do práce, a to z České Třebové až do Plzně, a nepřízeň počasí ho donutila zamyslet se nad vozítkem, které by se na rozdíl od motorky nekácelo, poskytovalo posádce ochranu před nepříznivým počasím a bylo zároveň levnější než automobil. Když jsme u bratrů Stránských, můžete nám historii Velorexu ve stručnosti nějak přiblížit?
RN: Je to tak, prostě „motorka se střechou, volantem a pořádnou sedačkou“, ale pozor – zároveň „kabriolet“. :)
Jinak Velorex je tříkolové vozítko s trubkovým rámem potaženým koženkou, vyráběné ze začátku pod jménem OS-KAR (kára na ose), od roku 1955 pak jako Velorex. A jak jste zmínila, konstruktéry jsou bratři František a Mojmír Stránští. Původní účel byl levný dopravní prostředek s možností úpravy pro invalidy. Když byli bratři v roce 1951 donuceni vstoupit do družstva, o jejich tříkolku neměl socialistický sektor zájem – protože automobily bude vyrábět Škoda a zbytek se doveze ze států RVHP. Rozhodně nebudeme směřovat k světlým zítřkům v plátěné tříkolce. Tehdy se ovšem Mojmírovi povedl husarský kousek a podařilo se mu přesvědčit úředníky na Ministerstvu dopravy, že vozítko pro invalidy bude potřeba i v nové době.
Od počátku výroby až do roku 1962 byly tříkolky Velorex, až na pár výjimek, osazeny jednoválcovým motorem Jawa 250, zpočátku z péráka, později z kejvačky. V roce 1962 vznikla osmisetkusová série Velorexu s motorem ČZ 175 ze skútru Čezeta. Hlavním důvodem bylo využití motoru s dynamospouštěčem – ten byl schopen nastartovat motor dopředu i dozadu, čímž bylo vozítko schopno couvat. Jenže výkon motoru nebyl dostačující. Současně se ale začal vyrábět Velorex s dvouválcovým motorem Jawa 350 ccm, taky vybavený dynamospouštěčem. A ukázalo se, že to byla ta pravá volba. Třistapadesátka jezdila jako drak, měla startér, couvala – zkrátka komfort. Taky, který stroj se může pochlubit čtyřmi rychlostmi dopředu a čtyřmi dozadu? Ovšem couvání na vyšší rychlosti nedoporučuju – obvykle končí převržením. :)
Jinak samotná výroba tříkolek končí na přelomu let 1971 a 72 a celkem jich bylo vyrobeno necelých 15000 kusů. Následně – s velkou slávou, ale v těžkých porodních bolestech – přichází dlouho připravované čtyřkolové vozítko, které si tolik přál Svaz invalidů (opovrhovaná tříkolka Velorex byla v této době určitým stigmatem). Jenže projekt od počátku provází nejen smůla a problémy s dodavateli, ale hlavně nastupuje konkurence – Trabant 601. Výrobní družstvo se samozřejmě snaží stlačit cenu co nejníž, tím ale trpí kvalita a dojde to tak daleko, že vozítku je pozastavena technická způsobilost. Vznikne pouze 1380 kusů, které se ještě v roce 1974 doprodávají přes síť autobazarů podniku Klenoty…..a to je asi tak ve stručnosti o historii Velorexů všechno.
Kobylky: A koženkou se potahovalo vozítko od začátku?
RN: Ne. V začátcích výroby se na potažení kostry používalo montérkové plátno, protože nic lepšího nebylo a bratři Stránští jej ještě natírali barvou – jako impregnaci. Ke kožence přešli až později – potah je částečně odnímatelný, částečně přišitý a do dřevěné podlahy přibitý hřebíčkama.….jak s oblibou říkám: Velorex je instalateřina (samá trubička), nějaká ta kovařina a trochu toho šití. :)
Kobylky: Velorexy vznikaly v sériích. Které typy jsou unikátní?
RN: Tak nejcenější kusy jsou ty nejstarší, takže první série OS-KAR, která se vyráběla v letech 50 až 52 a vzniklo jen asi 36 kusů. Tyhle nejstarší kusy mají přední kola bržděný ruční pákou a jen zadní kolo se brzdí pedálem. Je pro ně typická vysoká příď a krátká odklápěcí střecha, stěrač se ovládá manuálně a palubní deska je velmi skromná – tachometr (stejně jako „blinkry“) nejsou montovaný vůbec. Tlumiče pérování taky ne. Dalším typickým znakem jsou devatenáctipalcová kola, která snadno zdolávala nerovnosti tehdejších silnic. A na bocích je devět štěrbin sloužících pro přístup vzduchu k chlazení motoru.
Kobylky: Kolik vůbec Velorex „žere“ a jakou rychlostí je schopen jet?
RN: Spotřeba je kolem 4,5/5ti litrů. Ale když jsme jeli na Nordcapp (expedice Norsko), tak to bylo i k sedmi litrům (předseda jel ve dvou a byl kapánek přeloženej). Navíc benzíny nejsou všude úplně stejný, třeba zrovna v Norsku je ten benzín „takovej suchej“, takže to pak motor trošku „přeštelujeme“ a přimažeme. To všechno jde, ale třeba olej si vozíme na expedice svůj, klasickej českej minerální mogul, aby se motor nezadřel, a taky je to podstatně lacinější než ho kupovat na místě. No a ta rychlost? Chce to opatrně, pořád jsou to „tři kola“, průměrná rychlost na takový to milý cestování je zhruba 58 až 63 km/h. Dá se samozřejmě vytlačit i 95 km/h, ale to už se pak mění „v letadlo“ a ztrácí to ten efekt příjemnýho a milýho svezení.
Kobylky: Zmínkou o expedicích jste mi nahrál – na stránkách vašeho klubu jsem si o nich četla a dost mě to zaujalo. Jaké to vlastně je na takové expedici? Jak se vůbec dokážete zabalit? Vždyť hadrák nemá zrovna úplně velký úložný prostor…..
RN: Tak máte místo za sedačkou, kde je police a něco se tam přeci jen vejde. Pak samozřejmě využíváte místo pod sedačkou a před pedálama – tam já třeba dávám konzervy, olej. U „350“ je nádrž už vpředu, ale i tak jde mezi světla dát police a běžně se mi tam vejde stan, spacák a další drobnosti. Takže vidíte, že o úložnej prostor není nouze. Navíc hadrák zvládne spoustu věcí – já už převážel na střeše i vánoční stromeček.
Kobylky: Pro místní asi musíte být hodně velká atrakce. Jaké to je být středem pozornosti?
RN: Tak to víte, že jsme. Kamkoliv přijedeme, tam budíme pozornost. Ale má to svoje nesporný výhody – policajti nás nestaví, všichni rádi pomůžou a i ta paní na celnici při příjezdu na Island nás s úsměvem odmávla a nekontrolovala, kolik jídla převážíme. Kdyby, chudák, tušila …:)
Kobylky: A jak na takových cestách řešíte technické problémy/opravy?
RN: Tak vždycky si musíme poradit. Buď to spravíme nebo vymyslíme alternativní řešení, abychom dojeli – jako třeba cestou na severní polární kruh, když se jednomu ze strojů spálil dynamostartér a přestal dobíjet. To jsme pak mezi tříkolkama měnili baterky každých 150 kilometrů. Tehdy jsme, díky naší neznalosti a nezodpovědnosti, vyráželi jen s minimem náhradních dílů a nářadí. Dneska už je to podstatně lepší a s každou další expedicí upravuju seznam vezených náhradních dílů, abychom byli pokud možno zcela soběstační. No a když je nejhůř, zavoláme jednomu dobrému kamarádovi – ten ví, kde co doma mám, potřebný díl zabalí a DHL ho dopraví na smluvené místo – což se nám stalo ve švýcarských Alpách a pro náhradní kolo jsme jeli dalších 120 km do Lausanne, ale dojeli jsme po svých.
Kobylky: Kam všude jste se s Velorexem podívali a máte vůbec spočítáno, kolik kilometrů jste takhle najeli?
RN: Když budu počítat jen ty velké expedice, tak poprvé jsme vyrazili v roce 1992 s automapou z roku 1977 (což už sám o sobě byl dost adrenalin – noční průjezd Berlínem nám tak zabral skoro 5 hodin) přes Německo na Rujánu a dál do Švédska do Helsingborgu. Další velkou výpravou byla cesta na severní polární kruh do finského Rovaniemi. I další expedice je spojená se severem, konkrétně přes Švédsko a Norsko na Orkneje a Shetlandy a dále do Skotska. Sever nám učaroval, takže jsme si projeli Norsko až na nejsevernější bod Evropy Nordkapp a Velorexům ukázali Lofoty. Projeli jsme i křížem krážem Alpy, taky samozřejmě Hochalpenstrasse. A nejnáročnější expedice, zatím poslední, byla v roce 2015 na Island. A kolik kilometrů jsme najeli? Já to spočítané přesně nemám, ale víc jak 30 000 kilometrů to bude určitě. Ani celkově nevím, statistiku nevedu, ale bude to strašně moc – ročně je to 3 000 kilometrů minimálně a mám Velorex třicet let……to je fakt šílený číslo….
Kobylky: Jezdíte hodně na sever, ale v létě. Je možné s Velorexem jezdit i v zimě?
RN: Tak dá se. Za zády máte motor a ten topí, ale okno neustále namrzá. Ovšem jízda ve sněhu není nic moc, zadní kolo „tancuje“ (jede po nevyjetém středu jízdního pruhu)….. ale Velorex je jako medvěd, má v zimě spát. :)
Kobylky: Je něco opravdu specifického při řízení Velorexu?
RN: Musíte si zvyknout na 3 kola a pořád na to myslet – na boudě můžete bejt poměrně rychle. Taky s brzdama se musíte sžít a dobře je ovládat – je to mechanika a musí na to být trochu síla. Nepřítelem hadráku jsou tramvajové koleje – přední kola jdou, ale jak zapadne zadní, hned jste na boudě. Taky kanály jsou specifický – předníma kolama se kanálu vyhnete, ale zadním ho vezmete. Takže je potřeba si osvojit „osmičkový manévr“, kdy kanál míjíte předníma kolama a pak hned točíte doleva (doprava) a záhy doprava (doleva), aby zadní kolo kanál objelo.
Kobylky: Velorex má spousty lidových přezdívek – hadrák, hadraplán, hadrolet, ale také husí stehno, montgomerák, velouš, chroust, netopýr, splašené trubky nebo třeba prchající stan. Máte nějakou přezdívku, kterou používáte mezi sebou? A jak mu důvěrně říkáte Vy?
RN: Říkáme mu hadrák – je to nejkratší. A taky tím, že většina z nás má víc než jeden Velorex, tak používáme hodně takový slangový označení – dvaapůla, třiapůla, čtyřkola ….abychom věděli, o jakým hadráku se bavíme konkrétně. Někteří majitelé pojmenovávají své stroje podle jména prvního majitele, takže pak se na srazu zleva řítí Božetěch stíhaný Anastázií, zprava se přidávají Ludvík a Hugo….prostě blázinec. O tuto možnost jsem byl ovšem připraven – můj hadrák by se musel jmenovat: Pražské kanalizace a vodní toky.
Kobylky: Když Vás tak poslouchám, jak o Velorexech vyprávíte s láskou, mám strašně chuť ho vyzkoušet, svézt se. Proto si moc přeju, aby nám i přes ty lapálie, co jsou teď, Kobylky zase klapli a potkali jsme se na nich – těšíte se?
RM: Těšíme se moc. My jsme pro každou srandu a váš závod nás hodně zaujal. Jste nadšenci, jako my. A každá možnost poznat takový nový lidi, projet se, ukázat hadrák ostatním, nás baví. Víte, Velorex je víceméně životní styl – kdo se k tomu dostane, přičichne k tomu a chytí ho to, ten u toho zůstane napořád. Já jezdím nejradši brzy ráno – je klid, ticho, žádnej provoz, je na co koukat. I proto jsme si oblíbili sever, kam se vlastně v expedicích pořád vracíme. Upřímně, mě by to autem ani nebavilo, s hadrákem je to prostě jinak….
Kobylky: Na závěr se nemůžu nezeptat na jednu věc – je pravda, že se Velorex dává do čistírny, jak padlo ve filmu Vrchní prchni?
RM: (Směje se) Tak do čistírny se opravdu nedává – mají úzký dveře. Umejvá se jako běžný auto – teda do myčky bych nejel, ta by mi to mohla svlíknout. A občas je potřeba koženku namazat přípravkem na ošetření plastů, aby netvrdla a nepraskala.
Děkuji za rozhovor.
