Vítězky kategorie DD – Slepičí úlet – a jejich skromný popis závodu.
“Máme napilno”, povídám ségře na prvním únorovým vandru. Kató nechápavě čučí do vohně a pak jí to dojde. “Tys nás přihlásila!” Já jen tiše hlesnu že jo a v duchu si říkám, že jí musím dát čas na smířenou. Uběhne asi tejden a už si voláme, jak a kdy začneme ladit formu (formu většinou ladíme tak, že o tom tři měsíce blábolíme a skutek utek). Během toho taky sledujeme dění na kobylkostránkách, špekulujeme kdo se přihlásil a kdo ne a …bum, Korona. Moc chválíme všechny organizátory za to, že do toho šli a nebáli se vlka nic!
Blížil se konec května a my abychom nebyly moc přetrénovaný, vyrazily jsme s rodinkama na Berounku. Vše proběhlo dobře a než jsme stačily vybalit a usušit všechny ty cajky (když jede rodina na vodu, je to horší, než balit pojízdnej cirkus), najednou je tu pátek a já se ženu fofrem ke Kató. Přeházíme kola, líbáme děti, manžely a už frčíme do Mladotic. Jen co jsme se zaregistrovaly, pochválily kostýmy a daly pivko, roztáhly jsme mapu a začaly dumat nad tím, jak rozlousknout skrytý kontroly. “Plasy…Kozojedy…ále hov…”, ozývalo se vedle od stolu. Tak to pořád čteme dokola a Kató mi šeptá do ucha: “Pivovárek s velkým P. No jasan!” Kucí hned mrknou do mapy a je to… Vzájemně si pogratulujeme, popřejeme dobrou noc a ještě lepší druhej den. Noc pod širákem byla plná hvězd, jen naproti ze stanů se ozýval jakýsi grizzly (s člověkem to nemohlo mít nic společnýho).
Ráno roztápím vařič na tradiční kafe a pěticígo :-), přitom sedíme v křeslech a pozorujem kobylkocvrkot. Blíží se osmá (čas na snídani) a mě začíná bejt blbě, páč předstartovní šrumec špatně snášim. “Sakra, už chci mít mapu v ruce, nebo se zbláznim!” Stěžuju si Kató, ta s ledovým klidem típne cígo a vydává se směrem k jídelně se slovy, že jsem hroznej psychopat! A je to tu…chystáme kola, když připínáme brašny, vedle od auta na nás chlapi nevěřícně koukaj, co že to máme za stroje. Prohodíme cosi o citový vazbě a honem na start. Blíží se náš čas, už máme mapy v ruce a hned je mi líp. Trasujeme celkem snadno, já jen šilhám přes Střelu na druhej břeh. “Musíme bejt soudný, abychom někde nezdechly…je hrozný dusno!”
No jo, starší ségra se musí poslouchat, takže vyrážíme přes 10 na 13. Pak po modrý na 20. Cestou Kató občas tlačí, občas jede, nebo se válí, páč jí přehlídne chlapík co zrovna kouká do mapy. Po sérii omluv vyrážíme ku 29. Po sjezdu od 29 nás staví komisař, uděluje body za otázku a pochvalu za to, že jedeme pěkně pohromadě. Směrem na 33 v kopci nad Babinou míjíme moc milou slečnu s taťkou (vaFky), dodáváme jí podporu a chválíme za statečnost (to jako fakt…nakonec skončili 2., hustý!). U 33 se dozvídáme od tří dvojic že jedou do pivovárku do Kozojed :-). Kouknu na ségru, ségra na mě a už jim to rozmlouváme a ukazujem, kdeže to vlastně mají “žhavit”. Srovnáváme mapu, páč se chceme prokousat z 60 přes 26 ku 51.
Cesta běží dle plánu a za chvíli už sjíždíme přes Dolní Hradiště ke Kralovičáku. Tak trochu jsem si myslela, že to bude hustý, ale tóóóhlééé?! Bahno pěkně po kolena, větve…můj trekouš s blatníky se dusil a vůbec se mu nechtělo. Proti proudu Kopideláku se přidal k tomu všemu ještě hmyz a já na Kató viděla, že je toho tak akorát… Na 51 několik osamělejch kol. “Asi to nemůžou najít?!” Tak mezitím, než Kató cvakne pískám a řvu jako lev, že kontrola je tu. Přiřítí se chlápek (asi profík) a začne sprostě nadávat na organizátory….no nic…smýkáním vpřed. Vyplazily jsme se z údolí a slíbily si, že už žádný rokle! Zbývají nám krásný dvě hodiny, tak pauzujeme, doplňujeme energii. I na to cígo došlo…nó…proti hmyzu přece :-).
Na 32 Kató rozjíždí křeč jako prase, asi po tom cigáru :-), ale dobrý! Nějak ten čas zrychlil a než se nadějeme, plavem společně v Pivovárku s kartou v puse. Hezky nám to pomohlo…jsme umytý a i nohy si krapet vorazily. A už zas pádíme ku 16. Cvak a honem do cíle. Začínám bejt nervní. Dělat věci v časový tísni není pro mě! Kató mě hází do klidu, že máme ještě půl hodiny. V Mladoticích jsme za 5 minut a ségra zmerčí lampionek u hospody…a to já už skáču tři metry vysoko! Rychlá otázka a honem domů. V kopci za Mladoticema hulákám ať zabere…a její ledový klid je fuč…takhle vostrou jsem jí dlouho neslyšela. Ještě že byla v cíli ta slivka :-). No, a je to.
Jitka Bíďa Kefurtová a Katka Kató Fridrichová alias Slepičí úlet.
P.S.: Na bednu jsme se doplazily z posledních sil, krapet se couraly a slzy stěstí utíraly…zkrátka…děkujeme za vše!
