Po naší loňské sólové premiéře na západě Čech jsme letos na Bludičku nahnali více “Kobylek”. A to na celý víkend, abychom si místní kraj do syta užili.
Míra letos položil kontroly do Slavkovského lesa, zázemí startu a cíle zařídil v Milíkově. Pro startovní sady jsme se stavěli pro Ztracené Kobylky (Vlasta já), Kačomyš (Katka a Michal) a Teplické šlapky (Světla a Pavel) už v pátek. Nad mapou (bez kontrol!) jsme diskutovali složitosti vyjednávání s místními ochranáři, kteří do cca 20% prostoru zakázali vstup, takže se krásně vybarvila do růžova. Naštěstí Mírovi ochranáři závod nezatípli zcela, hlavní postupové cesty byly pro závod povoleny. Prý to ale ještě asi 14 dní před závodem vypadalo, že se akce konat nebude, protože jednání s CHKO a lesáky byla komplikovaná a nezbývalo na něj moc času ani energie. Ale Míra s Mirkou jsou vytrvalci a dali to! A jak!
S Vlastou jsme vyrazili proti směru otáčení hodinových ručiček (kdo dneska vlastně ví, jaký je to směr? :)) a zpočátku jsme to pojali tak, že “bereme všechno”. To byla, řekl bych, fatální chyba, protože jsme se utavili v prvních kopcích a když jsme přijeli na sedmdesátku na Lesném, bylo jasné, že budeme muset spoustu kontrol vynechat. To, že to budou i ty drahé, jsme si nechtěli připustit, ale za další hodinu nám to bylo jasný. Teda … když jsme ještě navíc zmokli a parádně ztuhli a vlastně zároveň vyměkli :), upustili jsme od plánu zajet si pro “pade a sedmde” v SV části mapy. Místo toho jsme se rozhodli blížit se k cíli a po cestě brát vše, co se nám naskytne. Když se nám nepovedlo najít odbočku do polí v Rovné, kde bylo ve třech kontrolách 50 bodů, pojmenovávali jsme pomalu druhou chybu … měli jsme se na ten SV odvážit a pak se na ty “plívy” v polích vykašlat. Ale … druhej den, teda vlastně už večer je každej děsně chytrej, včera jsme to viděli jinak. Asi i ty první kopce nás vystrašily, že jsme se báli obdobných v dojezdu, tak proto jsme byli opatrní. Po neúspěchu v Rovné jsme zajeli na židovský hřbitov, pak nad Arnoltov a mezi dálnicí a oborou (další zakázaný prostor) jsme se protáhli do cílového prostoru. Cestou jsme ještě vylítli k “padesátdvojce”, kterou jsme ale nenašli, protože byla nepřesně vyznačená na mapě a ztratili tam pár cenných minut. Přesto jsme pak ještě sebrali sedmnáctku a desítku blízko cíle a vyždímali z nás na rovinkách poslední síly. Všechno marný, v chlapech jsme splnili jen jediný, nejlehčí cíl – porazili jsme Sašu! Jinak jsme se šestým místem nespokojený, přesto, že to bylo o pár bodů. Třeba pátý místo o bod … A na bednu stačilo vzít jednu třicítku někde … ale to jsem zase u toho, jak je člověk chytrej, po závodě. :) V těžkejch terénech mě přestal fungovat tacháč, ale Vlasta říkal, že jsme najeli něco přes 90 km, vejškový metry zjistí, až trasu vynese do mapy.
Ale nebylo to naštěstí jen o nás marňácích s Vlastou. Barvy Kobylek výborně rozzářily Teplické šlapky a Kačomyšáci svým třetím, resp. druhým místem. Takže i na bednu jsme se dostali! :) Večer jsme se bohužel nemohli účastnit tanečků, protože jsme tam byli i s dětma a potřebovali jsme se včas přesunout do kempu ve Frantovkách, ale i tam se večer nesl hlavně v nekonečném probírání toho, kde všude jsme to letos mohli udělat líp.
Závod to byl zase parádní, těžkej a to jak terénem, tak i na určení strategie. Aspoň pro nás amatéry. Moc obdivuju Míru s Mirkou, kterej v těhlech terénech postaví kontroly na 1,5 závodu a pak nás nechá trápit si svaly i hlavu při hledání maxima získatelných bodů za 6 hodin. O dost lepší než když několik dvojic objede vše a rozhoduje čas. Je mi záhadou, proč sem jezdí stále tak málo lidí, když to Míra dělá tak poctivě. A když se tu dá strávit celý víkend. Třeba neděle na kolonádě ve Frantovkách byla parádní tečkou za naším pobytem na Západě! Děkujeme za to, Špalkovi! Budeme o Vás všude mluvit, třeba se za rok těch lidí, třeba i rodin s dětmi, když už pro ně máte kategorie, urve více!
Fotky jsou, jako obvykle v galerii.
