A příspěvek absolutních vítězů, psaný Kamilem, nemůže chybět.
Vzhledem k tomu, že s Danem jezdíme na cca šestihodinové výlety prakticky každý týden, nebudou Kobylky až taková změna. I když v něčem asi trochu ano. Za prvé se asi budu muset před startem podívat na Limonádového Joe. Správně totiž předpokládám, že Dan ani netuší, že něco takového bylo někdy natočeno. V pátek večer na netu vyhrabávám nějakou verzi se španělskými titulky a za těch 1,5 hodiny se snažím zapamatovat alespoň nějaké názvy a jména. Navíc zjišťuji, že když jsem tento film do této doby neviděl, o nic zásadního jsem nepřišel. A druhý rozdíl oproti tradičním vyjížďkám bude ten, že nepojedeme podle předem naplánované trasy, tzn. podle čárky v Garminu, ale něco budeme muset vymyslet. Pro mě je toto zásadní plus, protože Dan nebude mít trasu předem prostudovanou, nebude vědět, kde přesně jsou segmenty na Stravě a nebudeme tedy muset jet každý kopec naplno. Pro neznalé – Strava je taková sociální síť cyklistů a běžců, segmenty jsou úseky vytvořené podle GPS záznamu a při vyjížďkách s Danem se prostě každý segment jede naplno. A vzhledem k tomu, že segmenty jsou prakticky všude, tak se jede naplno celý výlet. A opravdu se jedná o výlet, protože my netrénujeme, my jezdíme na výlety.
Před startem pořadatelé zcela jednoznačně řekli, že to nejde objet celé, takže podle bodů na kontrolách je strategie celkem jasná – brát vše, co má více bodů než 10 a desítky, co leží cestou. I když pořadí kontrol většinou vymýšlím já, na startu po obdržení mapy nejsem vůbec schopen něco smysluplného vyplodit. Mozek zvyklý pracovat v zaměstnání prakticky úplně stejně jako se po něm chce nyní, vypovídá poslušnost. Nakonec po nekonečné minutě řekne Dan, „tak pojedeme 33, 50 a pak se uvidí“. Když pak na to koukám, ono vlastně ani nic jiné jet nešlo, takže nasedáme a jedeme. Cestou po asfaltu se rozkoukávám a po společné konzultaci vypouštíme na začátku 40 – na kole se totiž jezdí a ne, že se s ním do kopce chodí pěšky. A žlutá ke 40 nevěští nic dobrého. Jako třetí v pořadí bereme 10 – je přeci při cestě. Dále naplánujeme cestu k 70. Pět kontrol jižně od Manětína bereme v pořadí, aby to bylo pokud možno po velkých cestách. Ono také při našich mapových (ne)schopnostech to ani jinak nejde. No a možná je to celkem jedno, v jakém pořadí se berou. 70 hledáme u úplně jiného posedu, než ve skutečnosti je. Ještě, že tam ty posedy jsou jen dva. Dál je to víceméně jasné, pouze před kontrolou 51 dojíždíme rodinu Bílých a já si bláhově myslím, že bychom se za nimi mohli dovést až ke kontrole. Dan můj úmysl asi zcela nepochopí, takže zase budeme muset mapovat sami. Jedeme tam nakonec úplně jinou cestou, než vymyslí Milan Bílý (Irena prý totiž nemapuje, alespoň to o sobě tvrdí). Ale prý jsme tam byli dřív, takže to s našimi mapovými schopnostmi snad není úplně tak strašné. V Hůrkách chvíli otravujeme hospodského, chceme po něm totiž kofolu. Jedinou větší zajížďku vytvoříme u 30, protože na ni odbočíme v Kostelíku, ale čárkovaná cesta lesem asi neexistuje, takže to celé musíme objet zleva – ale asi nejsme sami. Po 30 míříme pro 17 do Spankova. Ale vzhledem k tomu, že na zelené značce je Stravový segment, Dan zvolí trochu rychlejší tempo. Ve Spankově po projetí segmentem začíná zjišťovat, kde že ta kontrola vlastně je, jestli jsme ji náhodou už nepřejeli. Naštěstí ne. Pro druhou ztracenou kontrolu dojedeme do Mrtníku na koupaliště. Tam je mi celkem jasné, že pokud nevytvoříme nějaký hodně velký nesmysl, měli bychom to celkem v klidu objet celé. 31 bereme od silnice a stejnou cestou se k nelibosti Dana vracíme zpět. Asi si totiž chtěl pořádně zabikovat, ale asi zapomněl na jednu z našich společných vyjížděk, která byla po té zelené, kudy chtěl pokračovat. Cestou do cíle sebereme zbývající kontroly za 10 bodů, vynechanou 40, opravíme moje cvaklé zadní kolo a celkem v klidu dojedeme do cíle. Ještě než odevzdáme v cíli kartičku, Martin Sajal nás zpovídá, jestli máme vše a při souhlasné odpovědi nám sděluje, že jsme vyhráli.
