13. komnata Martina Sajala

Když jsem si četl článek od Martina, můj obdiv k němu vzrostl. Je to sice “chrt od přírody”, ale neměl to se zdravím teď lehký a klobouk dolů, jak se z toho vysekal!

S Hvězdářem nejsme ještě úplně sehranou dvojicí, však jsme spolu jeli teprve druhý závod. V době vydání Hvězdářova článku o letošních Kobylkách jsem už měl svůj text rozepsaný, takže si můžete přečíst i tom, co se honilo hlavou druhého člena dvojice startující pod hlavičkou Sporticus teamu. Podobně jako v případě loňského překvapivého vítězství s Lenkou jsem tisícovku najetých kilometrů překonal až při Kobylkách a stejně tak byl i letošní ročník ve znamení návratu k závodění. Tentokrát komplikovanějšího o to, že pauza nebyla zrovna plánovaná a už vůbec chtěná.
Do poznámky k přihlášce jsem psal následující: „Rezervace místa, účast nejistá, obhajoba ve stejném složení jako loni vyloučená. Po neuroborelioze se musím 1) nejdříve komplet uzdravit, 2) najít adekvátního spolujezdce, 3) dostat se trochu do kondice, abych nebyl jen kompars. Rozhodnutí nejdřív v květnu.“ Na kole jsem seděl a sportoval naposledy v půlce října, pak mě začala šíleně bolet záda. Po půlce listopadu se přišlo na to, že se takto projevovala neuroborelióza, pravděpodobně v té „druhé prostřední“ fázi. Z té se ještě větší část lidí dostane bez trvalých následků, ale návrat do původního fungování je během na dlouhou trať, rozhodně ne v řádu týdnů. Tři týdny na kapačkách v nemocnici, další 3 s antibiotiky doma, kdy ujít stovky metrů znamenalo větší námahu než 6hodinový závod na kole za dobrého zdravotního stavu.
I dál byl doporučen klidový režim a návrat k pohybu byl hodně pozvolný. Nejdřív běžky v Praze, když v únoru napadl sníh i za barákem. Cesty na hory (a obecně mimo Prahu) jsem byl schopen až po půlce března. Tam už jsem na běžkách zvládal výlety kolem 40-50 km, pochopitelně pomalým turistickým tempem, podrobnosti jsou na mém profilu na KamZaSněhem.cz. V tu dobu už jsem zkoušel trochu jezdit i na kole, ale zatímco běžecké lyžování bylo v této situaci ideálním sportem, na kole jsem záda po nějaké době začínal cítit. Navíc pro sedavou práci neznamená sportování v sedě zrovna ideální kompenzaci. Moje nejdelší vyjížďky do konce dubna nepřesáhly 2 hodiny a naplno jsem nejel ani jednou. Až při prvních kolech Českého poháru MTBO na začátku května jsem si vyzkoušel šlapání v závodní intenzitě. V nejdelším ze závodů jsem byl rád, že jsem se po 2,5 hodinách vůbec dostal do cíle a neskončil poslední. Na pár dní mě ještě zastavila další nemoc, ale 2 týdny před Kobylkami jsem si vyzkoušel, že 4,5 hodiny na kole vydržím a finálně se rozhodl, že to nevzdám. V torzu článku o mém návratu ke sportu po neuroborelioze je napsáno víc, stejně jsem to chtěl shrnout, snad se mi článek někdy podaří dokončit…
Že Lenka se chce účastnit Kobylek nejdříve v roce 2020, bylo jasné už od zimy, takže jsem navíc potřeboval najít i spolujezdce. Ti, se kterými jsem byl sehraný už z minulosti, nemohli nebo nechtěli. Ale když byl při jednom hovoru o Kobylkách poblíž Hvězdář, hned ho to začalo zajímat a nenechal se odradit varováním, že oproti Bike Adventure 2018, kdy jsme spolu utvořili dvojici poprvé, budu asi výrazně pomalejší.
Předzávodní taktické přípravě jsem moc nedal. Limonádového Joe jsem viděl někdy v ranném dětství, ale z té doby jsem si nepamatoval nic, naštěstí Hvězdář byl aktivnější. Mně zas bylo rychle jasné umístění ztracených kontrol – u Mrtníku už jsem se jednoho MTBO závodu účastnil a Hůrky jsem brzy taky našel. Na startu máme rychle jasno, kudy začít. Kontroly 33 a 50 v okolí Střely znamenají 80 bodů, a ty nám chybět nesmějí. Nechávat je na konec by byla hloupost, v nejtěžších kopcích celého závodu se rychlost odhaduje těžko a sil máme nejvíce na začátku. Stoupání z 50 na 10 nám pak poskytne dost času k naplánování zbytku trasy.
Postup po zelené ze Strážiště do údolí Střely přináší test, jak moc umím křičet. Asi moc ne, přestože mi v dětství říkali, že mám pronikavý hlas. Po asfaltce sjíždím jen pár metrů za Hvězdářem a odbočující zelenou značku registruji bez problému, ale to v závodě dvojic nestačí. Řvu “stůj!” z plných plic a to několikrát, ale je to k ničemu. Musím se vydat za ním dolů. Naštěstí až k chatám u Střely Hvězdář nedojel. GPS záznam vypočítává ztrátu zhruba na 1 minutu 20 vteřin. Dostatek času na poučení, aby se to už neopakovalo: “MTBO není cross country, abys jezdil ve sjezdech naplno. Zpomalením, abych odbočku nepřejel, ztratíš v tomhle případě tak dvě sekundy. Přejetím odbočky násobně víc. ”
U kontroly 50 získáváme navíc 10 bodů za odpověď na otázku šerifovi (přesněji šerifové), a pak už začíná stoupání, kde dáváme dohromady strategii pro zbytek závodu. Až příliš se necháváme ovlivnit varováním proradných skunků pořadatelských :-), že určitě nepůjde objet všechno, a zároveň nízkým rychlostním průměrem na začátku. Přestože za hlavní kandidáty k vynechání považujeme kontroly 15 a 31, rozhodujeme se škrtat už teď. Přijde nám, že na trase 10 – 40 – 20 nemá smysl zajíždět pro pár bodů za kontrolu 11. To se pak ukázalo spíše jako chyba. Zároveň už řešíme, kam dál z kontroly 20. Pořadí 24 – 25 – 70 je jasné, ale co mezi 20 a 24? I zde se rychle rozhodujeme pro vynechávání. Delší dobu váháme, zda vypustit 18 nebo 23, nakonec se nám víc do postupu hodí 18. Odtud se jede ke 41 po lepší cestě.
Tím máme na delší dobu plánování vyřešené, a můžeme se naplno věnovat realizaci postupu. Ve stoupání po žluté ke kontrole 40 předjíždíme několik týmů z kategorií Pidilidi nebo Naděje. To jsou pro mě mnohem větší borci, mě by sem s Míšou v sedačce ani nenapadlo vyrazit. Hvězdář může stoupat do kopce na pohodu a stejně mi trochu ujíždí – čekat naštěstí nemusí, moje ztráta je přesně taková, že kontrolu míjím ve chvíli, kdy nasedá na kolo po oražení. Vrstevnicová a místy mírně klesající cesta mezi 20 a 18 patří mezi nejhezčí pasáže pro jízdu na kole. Postup ze 41 na 24 je trochu dobrodružnější, některé cesty na mapě přebývají, zatímco na mapě stejného prostoru z Kobylek 2015 od mapy.cz spíš chyběly, ale v obou případech se s tím dalo popasovat. Přestože se nám nepodařilo udržet na trase naplánovaného postupu, projeli jsme touto oblastí plynule a to bylo hlavní.
V silničním stoupání z Nečtin přichází moje premiéra na gumě. Mám za sebou víc než 100 objetých dlouhých MTBO závodů, ale zatím jsem nikdy gumicuk či vodítko nepoužil. Musím uznat, že oproti tlačení do kopce za zadek, čímž jsem spolujezdkyním v kategorii mixů pomáhal několikrát, se energie využije efektivněji. Přesto neplánuji do své výbavy gumicuk doplnit. Tentokrát ale byl přínosem – moje šnečí tempo se trochu zvýšilo, Hvězdář se táhnutím na chvíli unavil a po nějakou dobu jsme byli vyrovnanější dvojicí.
I díky předchozí pomocí gumicuku dojíždíme u kontroly 25 dvojici borců od Brna. S nimi se během dalších pěti postupů potkáváme několikrát. My rychleji mapujeme a jezdíme z kopce, naopak do kopců jsme (já jsem) pomalejší. Ve stoupání k nejlépe hodnocené kontrole 70 nám ujíždějí asi nejvýrazněji, to si Hvězdář stíhá i odskočit a stejně přijíždí k posedu dřív než já. Při přemýšlení nad otázkou od šerifa moc nepomáhám, ale ke správné odpovědi jsme se dostali rychle.
Kontrola 26 v lomu určitě patří mezi nejhezčí místa závodu. Ale celá část lesů v jižní části Manětínska je krásná a navíc se zde citelně zvyšuje rychlostní průměr. Na kontrolu 51 najíždíme od Melchiorovy Hutě, kde jsem si v roce 2002 odbyl premiéru na Bike Adventure. Někde tady poblíž jsem tehdy při návratu sbíral pro svého spolujezdce borůvky, aby vůbec dojel do cíle. Abych nedopadl podobně, chci v Hůrkách v první ztracené hospodě doplnit vodu. Výčepní mě posílá dovnitř na záchod. První otevřené dveře patřily WC ženy, takže jsem vodu natočil tam. Třetího šerifa potkáváme u hráze na kontrole 22 a štěstí máme dvojnásobné, taháme si totiž otázku stejného znění, jako na minulém stanovišti. Tedy tahá a odpovídá na ni Hvězdář, já už nedokážu číst nic jiného než mapu.
Až ke kontrole 34 byl postup víceméně jasný. Tady nám zbývá do limitu 2:20, takže vlastně také není co řešit. S cílem vzít (kromě dříve vynechaných kontrol) všechno nejprve zajíždíme ke kontrole 30. Spojku od jihu netrefujeme tu správnou, ta asi neexistovala. Takže po krátké exkurzi na cestu končící v údolí přijíždíme ke kontrole od západu. To už mi dělá problém i ten nejmenší kopeček. Běžně jezdívám dlouhé závody na banány a hroznový cukr, ale teď jsem vděčný Mirkovi ze Sporticusu za přidělený gel a házím ho do sebe. Trochu energie mi vrací, ale do mozku se dostává až s odstupem. Při postupu ke kontrole se Hvězdář ptá: “Zvládneš to odmapovat přímo přes les?” „Jasně, v pohodě.“ Jenže nezvládám už ani počítat křižovatky do pěti a místo toho mě napadá leda tak hláška „v hlavě mám vymeteno, není to náhoda“. Naštěstí Hvězdář díky závodníkům přijíždějícím od kontroly správně tuší, kudy ke kapličce, a já ho jen slepě následuji.
Při průjezdu vesničky Líté zkouším zas mapovat. Bylo by to ok, kdybych se na konci nenechal přesvědčit, že jsme najeli na silnici vedoucí o 90 stupňů jinam. Takhle prozkoumáváme všechny zbylé uličky ve vsi a po třech minutách se vracíme na stejné místo. I když si myslím, že chyba jde i za mnou, Hvězdář mě možná jako odškodnění bere na silnici krátce na vodítko. V Mrtníku nejprve spíš pro jistotu prozkoumáváme okolí požární nádrže u hlavní silnice, ale brzy se přesouváme ke koupališti. Sympaťáci z hospůdky se ztracenou kontrolou na nás mávají, tak jsme je ještě podpořili objednávkou rychlé kofoly. Při odjezdu nám zbývá do limitu 1:14. Na hlavní silnici mi do kopce opět pomáhá Hvězdář. Jenom odpojování gumicuku z řídítek během klesání ještě nemám moc nacvičené. Před kontrolou 15 netrefujeme na spojce od hájovny správnou odbočku. Speciální MTBO mapa ukazuje, že to byla víc smůla než chyba, dvě cesty v podobném úhlu odbočovaly těsně za sebou, a tuhle mapu jsem před závodem nestudoval.
Kus za patnáctkou říkám Hvězdářovi: „Tady mi prostě věř“, a odbočujeme na nevýraznou lesní cestu. Po paměti následuju trasu, po níž jsem tu jel před dvěma lety při Mistrovství ČR štafet v MTBO, kvůli kterému jsem tehdy s těžkým srdcem musel vynechat i Kobylky, ale ta medaile za to stála. Mapu z toho závodu jsem měl částečně v hlavě, díky čemuž také za žádnou cenu nechci z kontroly 32 pokračovat po zelené přes údolí. Za jediný použitelný přístup považuji cesty od jihu. Navíc nám zbývá tolik času, že si dost věřím, že objedeme všechno zbylé, a první kontrola na řadě č. 14 leží tímto směrem.
U kontroly 31 potkáváme Romana s Přemkem z SP KOLO. Ptám se, kolik kontrol jim chybí. Prý hodně, párkrát bloudili. Posílen vírou, že bedna by mohla vyjít, mi ve stoupání od kontroly ani tolik neujíždějí. Na silničním stoupání přes Korýtka mi neujíždí ani Hvězdář, to ale jen z důvodu, že mě počtvrté během závodu táhne na gumě. Kontroly 14 a 13 jsou lépe dostupné, než by se dalo čekat, i proto stíháme limit v pohodě s rezervou 5 minut. Chybí nám 30 bodů a bonus za cihlu, kterou jsme nepotkali. V loňské konkurenci by takový výkon na vítězství asi stačil. Letos je tu ale Kamil. Přijíždějí s Danem do cíle chvilku po nás, takže brzy tuším, kdo z nás dvou se stane prvním trojnásobným vítězem. Vyvarovali se větších chyb a objeli všechno. Není divu, že se fyzická převaha projevila, když měl letos Kamil před Kobylkami najeto zhruba 8500 km a Dan něco přes 4000.
S druhým místem v kategorii i absolutně musíme být za současných podmínek spokojeni, stejně tak s velkým náskokem na ostatní. S výkonem taky – že budu ztrácet víc než kdykoli jindy, to se dalo čekat. Úspěchem je už to, že jsem 6hodinový závod dojel a úplně nezkolaboval. Ujeli jsme 105 km, naše trasa je vidět na play-map.com, případně na Stravě. Zajímavé srovnání a zároveň trochu podceněnou závodní přípravu ukáže pohled na mapu Kobylek z roku 2015. Tehdy se závodilo v prakticky totožném prostoru (krásné a rychlé Manětínské lesy + pár kopcovatějších pasáží okolo), s Lenkou jsme při našem absolutním vítězství objeli všechno a kilometrů bylo zhruba stejně. Kouknout na tehdejší mapu před závodem, uvědomil bych si, že lepší strategií by bylo na začátku nic nevynechávat. Při mé kondici by to na výsledku asi nic nezměnilo, ale kdybychom se vyvarovali zbytečných chyb, při troše štěstí by šlo objet všechny kontroly i v tomto stavu.
Po dopsání článku se konečně dostanu i k vyplnění „ankety“ na webu Kobylek a u otázky, co se mi líbilo, zaškrtnu následující: Umístění kontrol, protože letos o jejich nalezení nerozhodovala náhoda a dost se jich nacházelo na pěkných místech. Ceny, protože ty jsou na Kobylkách na úplně jiné úrovni, než na jiných závodech MTBO jakékoliv kategorie. Díky moc štědrým sponzorům. Vše týkající se zázemí v Mladoticích, to bylo tradičně skvělé (přesto změnu lokality podporuji, terény okolo Mladotic už jsou „vytěženy“ komplet). Ale zejména nadšení pořadatelů a energii každý rok přicházet s něčím novým. Jiný 5-6hodinový závod už letos asi nepojedu. Jsem rád, že jsem za svůj jediný letošní závod vybral ten asi největší a celkově nejlepší. Z určitých pohledů mohou být jiné závody lepší než Ztracené Kobylky, z hlediska celkového dojmu podle mě ale těžko.