Jinolice jsem do letošních VIPrahlých duší neměl rád. Nemám rád kempy plné totálně nalitejch lidí a takový já si prostě Jinolice pamatoval. Naštěstí to tuto sobotu bylo jiné a můj obraz zdejšího kraje se značně rozjasnil.
Pravda, uvítání s placením parkovného mě trošku překvapilo, ale jako pořadatel to chápu. Není to s provozovateli kempů vždy jednoduché domluvit. Druhé dojmy byly už lepší, protože jsem potkal Světlu, kterou jsem uvařil na letošní B5h a ona na mě nebyla nasraná a prý, že na ten závod ráda vzpomíná. :) Další paráda byly buchty na startu, teda jako pečený k jídlu. :) Tenhle Yesmaní zvyk je super! Mňam! Přebylo to i tu žumpu, co díky změně tlaku “ovoněla” prosto startu a cíle. Trousili se další a další účastníci a mezi posledními se objevil taky Vlasta, se kterým jsem toho letos už něco objel a obvykle si dobře sedneme jak tempem, strategií, ale i korekcemi v mapování. On sice Vlasta teď moc nejezdil, protože “rodil” a teď “kojí” malého synka Martina, ale když jsme vyrazili, bylo to zase jako obvykle. Sotva jsem ho do stoupání pod Tábor uvisel. :) Hned u první kontroly jsme trošku kufrovali, protože jsme si pozdě přečetli její popis, ale to nás srovnalo. Zakousli jsme do do kopců jako třeba Tábor nebo Jíva a docela slušně nám to jelo. A když to bylo z kopce po šutrech, Vlastu jsem nestíhal. Soustředili jsme se hlavně na “dražší” kontroly za 20 a hlavně za 30 bodů tak síly ubývaly. A trošku i morál, když nás jak motorka předjel Kamil Koprnický. Ale stále to jakžtakž jelo a zdálo se, že si dojedem i pro nejvýchodnější kontroly. Jenomže pak přišlo trápení u Studánky na Roubence, kterou jsme při postupu od západu nemohli najít a pak se prodírali totálním houštím a chvíli poté Vlasta, až zbytečně smutnej, žádal o zmenšení plánu, že prej to nedává. Zkusili jsme delší oběd, ale když jsme nad Studencem sebrali kontrolu 18 spíš omylem, bylo jasný, že asi fakt máme dost. Přesto jsme si ještě od západu vzali kontrolu na Kozinci, aby toho trápení nebylo málo. :) Pak jsme cestou přes Paku zastavili v hospodě na 5 kofol a díky nim tak nějak dojeli. Vlastu obdivuju, ve stoupání k letišti nad Pakou ho začaly brát křeče a posledních cca 20 km jel fakt na doraz. Co mě dostalo, že se mu chtělo dojet ještě i pro kontrolu pod Bradou, nevím, kde v sobě vzal sílu na ten krvavej kopec. Přes to jsme dojeli do cíle v limitu, v poslední minutě! :) A dojeli jsme si pro pěkné páté místo z jedenácti v kategorii mužů (mladí, staří dohromady). Od medaile nás dělilo 30 bodů, které jsme teoreticky (po závodě je každý mistr světa) mohli dát, ale na to se prostě nehraje. Vlasta sice hučí, že to to provařenej závod, že to nevyšlo, ale já si myslím, že jsme si dojeli pro to, na co jsme měli a tak to má být. A kromě toho jsme se pokoukali na parádní brzce podzimní krajinu se skvělými výhledy na Krkonoše a to je víc jak bedna. A co bylo super, kategorii MD vyhráli naši kamarádi Kačomyšáci! A pak ještě vyhrát v tombole pánské kapesníky, kdo by nebyl šťastný? :) Celkový účet – 88km a 1890 metrů na výšku.
Už mám prostě rád Jinolice a to je úplně nejvíc! :)
Fotky tradičně na svém místě …
