Nádhera v okolí Pasek

Po provařeném závodě v Bedřichově jsem dlouho zpytoval svědomí a když jsem do dalšího klání na kole s mapou naheftil svoji ženu Katku, bylo jasné, že si opravdu nemůžu dovolit další kolaps. Kdo jezdí MTBO dvojic se svým životním partnerem, vím, o čem je řeč. :)
Ale protože byly dalším závodem moje oblíbené Paseky, přesněji Bike music fest, jejichž okolí znám jako rodilý Sklenařičák velmi dobře a Káťu jsem už taky leckam vzal, měli jsme pro jízdu bez penalizace ty nejlepší předpoklady.
Trať od jara poctivě stavěl Saša Kotačka, kterému přípravy zkomplikoval zlomený kotník, ale vůůůůbec to nebylo znát. Teda jako pajdal, to jooo :D, ale místa, kam nás všechny poslal, vybral nádherně. Ale to trošku předbíhám. Ráno v sobotu jsme odevzdali děti do opatrování dědy a strejdy a vyrazili do Pasek. Závodníci se trousili zvolna a tak byl čas pokecat s pořadateli a neúspěšně si zkusit vyjet sjezdovku. No co … my přece pojedeme na výlet, tak nás to nerozhodí. A taky ne. Sice jsme po startu nenasedli na plánovanou lanovku, ale když jsme viděli mapu, bylo jasné, že ji můžeme přeložit a následně se zabývat jen částí toho, co zbylo. Kontroly všude, jen nebyla žádná blízko horní stanice lanovky. Teda až na Prdek, ale ta zase byla, mrcha, dostupná až od 14:00. Takže co, sedli jsme na kola a valili si to nádhernou Planýrkou na Mejto u Harrachova. První kontrola byla schovaná pod bunkrem právě tam. Následně jsme pokračovali po hlavní silnici do Harrachova, kde jsme na severu od něj sebrali další kontrolu. Následně jsme jeli na vlakové nádraží, což znamená v Harrachově něco trošku nastoupat. Pro mírné zrychlení jsme poprvé využili osvědčený gumicuk. Následoval prudký sjezd do klidného Martinského údolí, kterým jsme, trošku nešikovně, stoupali po levém břehu Jizery. Most přes Jizeru tam byl v dezolátním stavu a my nechtěli skákat po kamenech. Dojeli jsme až pod železniční viadukt, kde jsme nakonec museli přejít Jizeru po jezu, nosit kola po žebříku. Ale zase se tam úplně nejlíp svačilo, to nám nikdo nevezme! A to, že nás o svačiny vyrušila další dvojice, znamenalo, že “zase tak blbě nejedeme” a nebo, že “jedeme stejně blbě jako ostatní”. :) Každopádně tohle fakt neberu jako ztrátu, bylo tam jako v pohádce, viz fotky. I další postup po žluté do Kořenova byl pro mě nový, zapsal se mi hluboko do hlavy a budu ho chtít někdy zopakovat. Naše blaženost z krásného ježdění pokračovala přesunem na Nýčovy domky, kde jsme si ve stoupání ke kostelu v Horním Polubném zase pomohli gumicukem. Následně jsme vybrali “hnízdo” kontrol v SZ rohu mapy, kde bych vypíchl kontrolu na Mariánských schodech. Jeli jsme k ní odspodu a na kole to nahoru určitě nešlo. Využili jsme tedy možnosti poslat na kontrolu jen jednoho z dvojice, Káťa zůstala hlídat kola. Ale necítil jsem to jako dobře … tak nějak vnitřně se mi SOLO kontroly na závodu dvojic nelíbí … kde je ta hranice, kde může ten druhý zůstat? Tohle bych asi do příště změnil. Pokračovali jsme bez mapování na další kontrolu, protože jsem si byl jistý, kde je. Ale ouha … byla samozřejmě jinde a přišli jsme na to až když jsme ji hledali na jihu od Tanvaldu a ona byla přesně na druhé straně. Vrátili jsme se pro ni, mršku, ale škrtli z plánu kontroly 34 a 35 na pravém břehu Kamenice. Nakonec jsem Káťu s gumicukem v ruce ukecal na tu 34, tj. Terezínku, kde jsme opět využili pravidla na SOLO sběr kontroly a opět jsme s tím vnitřně nesouhlasili. Následoval rychlý postup do Plavů a pak pro naši nejjižnější a zároveň nejnižší kontrolu jižně od Mlýnska u Kamenice. Posvačili jsme a vyrazili do cíle, což bylo překvapivě skoro stále do kopce a tak se zase hodil gumicuk. Na Vrších ve Zlaté Olešnici jsme si ještě vzali kontrolu “25” a pak jsme zkusili pro mě neznámou cestu přímo do Rejdic. Potkali jsme jednu stejně unavenou dvojici, slovo dalo slovo a jeli jsme jinam, než jsme chtěli. Ale moc to nevadilo, tahle špatná cesta byla sice delší, ale mírnější a dovedla nás na silnici do Rejdic, takže časově to vyšlo asi líp. Pivo na Prdku fakt bodlo, ale muselo být už docela rychlé, konec časového limitu se blížil. Nakonec jsme do cíle přijeli asi o 3 minuty dříve než bylo třeba a byli jsme hooodně spokojení. Plán pojmout to jako výlet, neutavit se a přijet včas nám vyšel dokonale. To, že byly kontroly na parádních místech, musím ještě Sašovi mnohokrát pochválit! A že jsme byli po MTBO ve své kategorii šestí? To bylo jako navíc, fakt pecka. Po krátkém dešti jsme si ještě šli zkusit vyjet nějaké body na sjezdovce, ale dle očekávání jsme nezazářili. Káťu nepustila k bodům zrádná cesta, já skončil na 80 metrech. Propadli jsme o tři místa, ale nevadilo nám to. Svoji parketu jsme si našli u Kobylkoaplikace, ve které jsme Sašovi a Evě pomohli s výpočtem, kontrolou a uzavřením výsledků. Prostě jsme víc organizátoři než závodníci. :)
Music fest se pomalu rozjížděl a my také. Ale na cestu domů za klukama. Teda moc po nás neplakali, vypadali spokojeně. A když se zeptali na medaile, dali jsme jim místo nich zakoupené placky od Ramacha, což přijali jako kdybysme přivezli zlato. Následně teda Honzík vyzvídal, jestli jsme byli nejlepší a proč vlastně ne a kudy jsme jeli a proč … ale to je už nad rámec tohoto článku.
Ještě jednou straaašně moc děkujeme za krásný závod! hlavně Sašovi, který mě, jako “místňáka” velmi obohatil o znalost krásných míst ve velmi blízkém okolí. A tak jsem mu ještě dnes nabídl sběr několika kontrol. A pak litoval, že jsem byl tak skromnej, protože kontroly pod Vysokým byly taky úplně super! Asi využiju dovolené a ještě se na pár míst podívám ….