Kožíšci, aneb jak se jezdí Naděje

Ahoj mládeži, Havran Pírko, přátelé zeleného údolí, plantážníci, i ty Máchale, a všichni ortopédi…
Vloni jsem měl ještě ostych napsat pár řádek, ale šest ročníků jsem okusil a tak letos už si troufnu přispět trochou „do mlýnice“. Účast na „Ztracených kobylkách“, ať jistá a nezpochybnitelná (protože závod tento stal se v naší rodině již KULTOVNÍM), se opět nevyvíjela dobře. Závodně neobjevená kategorie „PL“ se nám nabízela po narození třetího dítka, benjamínka Matouška, a chtěli jsme jít do výzvy utkat se s věhlasnými týmy, se kterými jsme se tahali o přední příčky již v některých předchozích ročnících v kategorii „MD“. Ovšem na poslední chvíli naše nejmenší kobylka onemocněla a byli jsme „nuceni“ kategorii změnit. Tomášek, který již Kobylky okusil v roce 2016, kdy jsme zdatně lovili „ježka v kleci“ a marně naháněli v jeho 8 letech starší „Vonty“, rozhodně nebyl před závodem „volbou“, která by znamenala vyklizení pozic v boji o přední příčky, nyní v kategorii „N“. Ba naopak, Kobylky nebyly jediným závodem MTBO, který už odjel, máme společně ve šlapkách skvělého Brdmana a Kobylkám téměř konkurenčně na krk šlapající vynikající GOGO Race v Novém Strašecí (však sami organizátoři ZK, pokud vím, pravidelně GOGO jezdí… :o) ). Sám Tom byl nadšen a rozhodnut, když jsem mu sdělil změnu plánu, tentokrát tu „bednu“ dát, až jsem musel krotit jeho drzé odhodlání, že dáme těch 600 bodů :o)… O něj jsem strach neměl, což o to, ale moje delší dobu pobolívající jednou operované koleno, dávalo impulzy do záporných čísel.
Již před startem dle indicií z organizátorského éteru a popisů kontrol, společně s trochou znalostí místního terénu, se dal tušit směr, kterým se budou ubírat naše kilometry. Po startu a prohlédnutí mapy byl základní postup zřetelný – dojet si do Manětína pro „ztracenou“, vyškrábat se pod Chlumskou horu, sjet si pro druhou „ztracenou“ do Rabštejna a po druhém břehu řeky Střely se vrátit zpět do centra. Po cestě sbírat vesměs 20/30-tky, nebláznit na Kozelku pro 50-tku a určitě nechat stranou našeho zájmu zapeklitý 80-tkový Vladař, tyto dvě stolové hory jsou v Tomově věku nad jeho síly. Když zbude čas a dostatek sil v závěru, vezmeme ještě případně kontroly v blízkosti centra.
Vše jde dobře, ale za kontrolou č. 16 ve sjezdu na rozbité cestě mám defekt, měním jedinou náhradní duši a zbytek závodu trnu, aby se situace neopakovala a nemuseli jsme lepit; navíc když je závodníků s podobným problémem na trati víc než je zdrávo. Trocha zdržení nám přihrálo spolujízdu s týmem „ATC“, což se jeví jako dobrá volba, „pomůže“ nám s postupem ze 17 na 24, Tom se statečně drží, ale nakonec volíme jiný postup. Chlumská hora nám vezme dost sil, ale pak se vcelku pohodovou jízdou dostáváme až k hospůdce v Rabštejně, když mezitím ještě řešíme přízemní myšlení jisté mladé slečny na kontrole č. 1, která „lampion s kleštěmi“ zcizila zřejmě pro svojí prostoduchou potěchu. Poslední velkou výzvou je pak silnice směr Žihle, kdy za kamenným mostem začíná po pěkném sjezdu prudký výšlap. I ten nakonec zdoláváme a poměrně pohodovou cestou dosbíráme pár kontrol cestou do cíle. Nakonec zbude ještě čas a „přemluvím“ Toma, abychom ještě sezobli náročnější kontrolu č.9. A pak už jen EKG v cílovém brodu a můžeme čekat, jak to vše dopadne. Spokojenost se mísí s únavou, ale nadšení graduje po zhlédnutí průběžných výsledků, kdy figurujeme na stupínku nejvyšším, a ze kterého už nás nikdo do uzavření závodu nedostane. Jsem na Toma ohromně pyšný, je skvělej a moc mu to přeju!
Díky páni doktoři, dámy sestry a všichni „zřízenci“, za rok opět na Vašem SKVĚLÉM ZÁVODĚ, již se těšíme na Vaše nové téma a Vaše nové nápady. A možná, že bychom už pobyli delší čas…

Petr Kožíšek, za tým „Kožíšci“