Příběhy ZK 2017 – Plzeňská smršť

Přetiskujeme hodnocení závodu od Kamila Koprnického z FB, který jel za tým Plzeňská smrtšť, absolutní vítězové letošního ročníku. Kamil jako zatím jediný dokázal dosáhnout na druhé absolutní vítězství! Díky moc za zhodnocení!

Perfektně zorganizovaný závod, tentokrát s motivem pohádky s Čerty nejsou žerty, nemohl chybět ani letos. Vzhledem k tomu, že loňský parťák Ondra Čechura odjížděl den před závodem na svatební cestu, dalo se očekávat, že hledání někoho do dvojice, bude opět pěkný oříšek. Nakonec se to povedlo a na start jsme se postavili společně s Danem Götzem.
Po startu obdržená mapa vypadala, že stejně jako loni asi nebude problém objet vše. Na startu do toho zbytečně dlouho koukám a vymýšlím, kudy jet. Nakonec volíme jakousi elipsu proti směru hodinových ručiček přibližně z Mladotic přes Plasy, Kaznějov, Oboru, Liblín, Kralovice, Plasy a zpět do Mladotic. Prakticky hned 1. a 3. kontrola nás hodně rychle vyvádí z omylu, že za nějakých pět hodin budeme v cíli. Hned od počátku se z toho stává něco ve stylu vyjet na kopec, sjet do údolí nějaké řeky nebo potoka, tam sebrat kontrolu, vyjet nahoru, popojet 2-3 km po rovině a zase sjet dolů. Mapově to překvapivě probíhá téměř bez chyb, pokud do nich nepočítáme asi 2 přejetí odbočky o cca 100 m – ale to se v těch 6 hodinách celkem ztratí. Nerozhodí nás ani chybějící kontrola číslo 21, kde stojí na křižovatce cest asi 10 lidí a všichni říkají, že tam asi chybí. Vzhledem k tomu, že to tam mapově sedí naprosto přesně, jedeme okamžitě dál a ani nezastavujeme. Větší problém nastává za Kaznějovem na kontrole číslo 27 na šotolinových cestách širokých asi 5 metrů. Bohužel je tam jedna navíc, která v mapě není a my na ni odbočujeme, stejně jako dost ostatních. Cesta má sice jemně odlišný azimut, ale je tak široká, že nepředpokládám, že by nebyla v mapě. Bohužel kontrola tam nikde není, takže tam necháváme cca 10 minut při hledání kontroly po okolí a nakonec odjíždíme bez ní. Všechny kontroly směrem k Liblínu sbíráme celkem bez problémů. Po cca 3,5 hodinách v Kozojedech se stáčíme zpět směrem na Plasy. Přichází asfaltovější pasáže, kde Danovi trochu dochází, ale kofola na ztracené kontrole v hospodě v Kopidlu ho zase nakopává. Dostáváme se zpět do terénu, takže mám trochu problém stíhat zase já. Opět vysbíráme všechny kontroly kolem Střely a míříme zpět do Plas. V Plasích je už zcela jasné, že vše nestihneme, kontrola číslo 6 je úplně mimo dosah. Ostatní by šlo při troše štěstí stihnout. Bohužel další problém nastává hned při výjezdu z Plas na lesní cestě rovnoběžné se silnicí. Bohužel kontrola nikde u cesty není a popis „Pařez nad potokem“ dává tušit, že bude někde mimo cestu. Ještě uhýbáme na téměř neprůjezdnou cestu, vracíme se možná půl kilometru dolů, ale nikde nic. Jedeme dál, ale začínáme tušit, že se z toho stává boj o každý bod a o to, dojet maximálně 5 minut po limitu, kdy penalizace ještě tolik nebolí. Přichází poslední půlhodina, sbíráme kontrolu 5 na kopci za Žebnicí. Kontrolu 23 vynecháváme, je moc dole a museli bychom zase zpátky nahoru. Otázka zní – jet na kontrolu 2? Nakonec tam odbočíme, i když je tam snad 5 různých cest, Dan vždy neomylně trefí tu správnou (byl tam totiž před 14 dny). Pak už jen sjet dolů z kopce, sebrat kontrolu na nádraží, dvakrát přehrát čerty v kartách a do cíle. Přijíždíme 1 minutu po limitu, takže to vlastně vyšlo ideálně. Chybějící kontrolu i kontrolu, kde v mapě chyběla zásadní cesta, máme uznanou, kontrolu nad Plasy jsme neukecali. Takže v konečném součtu nám chybí 3 kontroly, stačí to na první místo celkově s dost pohodlným náskokem 110 bodů.
Velký dík patří organizátorům, kteří tuto skvělou akci uspořádali. Další velký dík patří Danovi, který byl ochoten do toho se mnou jít i to jakým způsobem celý závod absolvoval. Takže zase za rok.