„Františku, nechceš se přijet podívat na Kobylky a podpořit nás?“, tak toto pozvání jsem nemohl odmítnout. Jen jsem déle otálel s registrací, takže ke kolu jsem balil i stan a spacák. Však já, zkušený tramp, bych v chatce ani spát nechtěl. Kolo ani nebudu z auta vytahovat, stačí, když se tam kolem startu budu potloukat v cyklistickém dresu, nikdo si nevšimne, že jsem neodstartoval.
Inu, odstartoval. Ihned po příjezdu mi dali mi do ruky startovní číslo a mapu. A ještě i nějakou cizí ženskou do dvojice, kolegové mne totiž nechali ve štychu. Takový hubený tintítko. Vypadá, že když foukne vítr, tak z toho kola spadne. To furt na ni budu někde čekat, to si ani nezajezdím, nezakrýval jsem svoje zklamání.
Jak se orientovat ve slepé mapě se zakreslenými orientačními kótami, jsem samozřejmě dělal, že perfektně vím. Na první křižovatce jsem předstíral, že mám rozlepený suchý zip u cykloboty a čekal na další dvojici, která nás dojede, aby mi ukázali směr, kudy se vydat.
V prvním kopci jsem myslel, že zemřu. Ta potrhlá ženská na mě už delší dobu u první značky čekala. Dokonce i sesedla z kola a šla trhat luční kvítí. Ježíš, to je vedro. Dochází mi voda. Ať to sluníčko zaleze za mraky. Nemohlo by víc foukat? Stále se usmívám a dělám, že pohoda.
A tak jsme pokračovali celý den. Ale zkrátím to. Asi 35 km v dešti, kroupách, vichru, blátě, rozvodněném potoku, jednom zakufrování, 3 nenalezených kótách, pro které se plahočíte do kilometrového krpálu, ženská furt plná energie.
No chtěli byste to zažít znova? No já teda ne.
Takže už jsem přihlášen a těším se, koho mi zase do dvojice organizátoři přidělí.
Tolik zpověď Františka, aktivního účastníka Kobylek a taky našeho sponzora – firmy Algotech.
Bezva styl, skvěle pobavilo!