Tak se mi ten návrat ke kořenům v rámci Bike music festu moc nepodařil. Nebo je snad 16. místo z 18 dvojic v kategorii HH možné hodnotit jinak než jako největší provar sezóny?
Určitě ano. Projet se rodným krajem, navštívit jeho nejkrásnější místa, potkat bezva lidi a to vše za ideálního cyklistického počasí, to je výhra jako ve Sportce! Navíc musím vyseknout pořadatelům obrovskou pochvalu za profesionálně zvládnutý závod bez jediné vady na kráse. Zázemí u Hermíny bylo tradičně přátelské, prostor startu a cíle vypadal jako na mistrovství republiky, sběr kontrol a vyhodnocení výsledků pomocí čipů excelentní a pozadu nezůstal ani rychlý a přesný přenos výsledků ze sjezdovky do výsledkové listiny. Prostě paráda.
A jak se s tím vším luxusem popral náš tým “Kobylky na Šrot”? No jak … Posaďte si do jednoho týmu dva chrty bez sebemenší strategie, s velkými ambicemi a nemalou dávkou sebevědomí. Dva borce, co si mysleli, že “stejně objedou všechno, takže se jen rozhodovali, jestli pojedou po směru nebo proti směru hodinových ručiček”. Ano, přesně takhle jsme uzavřeli naši krátkou rozpravu nad mapou a s další hláškou: “Ty vole, voni náš ženou na Kozákov a do Brodu”, jsme se vydali sbírat všechny kontroly počínaje tou dole v Pasekách. Nekoukali jsme moc na to, jestli je kontrola za 20 nebo za 60 bodů a sbírali postupně další ve Vysokém v parku u Kramářovy vily, na Tříčských vrších, pod Baryťákem nebo u rozhledny U borovice. Tam přišly na řadu první pochyby o našem plánu nevynechat ani jednu kontrolu. Pomocí trojčlenky jsme jednoduše přišli na to, že nám to trošku nevychází. Na cestě jsme byli hodinu a půl (z celkových pěti) a měli jsme posbíráno jen 5 kontrol z celkových 24. No nic: “zrychlíme”, řekli jsme si a pokračovali na kontrolu na Přívlacké straně nad Roprachticema. Tam přišla na řadu první svačinka a taky setkání s Vlastou a Hankou. Dost nás potěšilo, když jsme je pak při návratu z kontroly od Čertovky nad Roprachticema potkali ještě jednou a měli na ně, dobrou volbou cesty z jedné na druhou kontrolu, hned pár minut náskok. Obecně si myslím, že díky znalosti místního terénu byly naše postupy většinou docela rychlé, žádné bloudění, zmatené mapování ani zdlouhavé dohledávání kontrol se nekonalo. Pokračovali jsme na kontrolu mezi Škodějovem a Rybnicí, dále pak na kontroly před Příkrým (další svačina) a u Nouzova – Cimrmanovu nejnižší rozhlednu na světě. Vše podle dalšího hesla: “Dolů k Jizeře nás nedostanou!” Takto jsme doplnili ještě kontrolu na Cimbále na Masarykově vyhlídce a pak sjeli do Údolí hladu, teda do Semil. A to jsme už věděli, že je to s časem zlý. Dvě hodiny do konce, to už nebylo na žádný větší výlety. Jenomže naše nenažranost neznala mezí a vyrazili jsme na Kozákov. Kontroly u rozvodny nad Semilama za 20 bodů, ale hlavně ta z vrcholu Kozákova za 100, nám přece nemohly chybět! Když jsme seškrábli tu za 100 a doplnili pitivo, mimochodem: “zaplať Pánbůh za tu malinovku”, udělali jsme největší chybu závodu. Teda druhou největší, po té, kdy jsme se rozhodli objíždět všechno. To chybou bylo, že jsme nejeli nejkratší cestou do Pasek, kam bychom asi za hodinu a čtvrt, co nám zbývala, ještě stihli dorazit. My jsme naopak, jako správný magoři, vyrazili směrem k totálním kotárům, teda ke Kamenici. Samozřejmě jsme nevynechali kontrolu nad Prosečí, když už jsme je brali všechny, a pak to přes Železnej Brod vzali na kontrolu u Jirkova. A když jsme měli 4 minuty do limitu, zakusovali jsme se do kopce pod Návarovem. A do lejtek kolegy Kočky se pomalu začaly zakusovat křeče, jejichž čelisti se naplno projevily až na cestě z Rovní k Hermíně. Ale to už bylo vymalováno, sekyra jako prase (50 minut) na světě a k tomu pořádnej ranec penalizačních bodů, celkem 250!
Našich 105 kilometrů v těžkým terénu dávalo tušit, že výjezd sjezdovky nám velkou bodovou kompenzaci nepřinese. Naděje ještě svitla, když jsem poprvé v životě “dal cestu” a začal stoupat směrem “na machry”, ale po nějakých 74 metrech mě moje pláště v úpravě “slick” podklouzly a já šel k zemi. Kočka padl ještě pod cestou a žádné body teda nepřidal. Ve druhém pokusu jsme pod cestou už zůstali oba a tak jsme i vloženou MTB disciplínu absolvovali ve stejném duchu jako předchozí MTBO. Sice jsme se parádně bavili, ale naše výsledky do tabulek byly taky dobré tak leda pro pobavení. :)
Večer jsem bohužel musel vynechat tradiční music fest, ale co jsem slyšel, bylo to opět vydařené. Není proto důvod za rok nepřijet zase a nepokusit se u toho závodu trošku víc přemýšlet! Už teď se těším na to, jak se budu svého spolujezdce při přikládání čipu ke kontrolám stále dokola ptát: “a fakt Ti to píplo?” Letos nám to pípalo zbytečně mockrát, méně kontrol a dřívější návrat by nás posunul do první poloviny startovního pole.:)
Pár fotek je k vidění ve Fotogalerii.
